Aktivisté protestují proti Černému Petrovi, pomocníkovi nizozemského Mikuláše. Je to podle nich rasistický symbol.

Nizozemská tradice Sinterklaase (Mikuláše) je v zásadě dost podobná té naší. Mikuláš na koni, oblečený zhruba jako ten český, navštěvuje začátkem prosince děti a odměňuje je, pokud byly hodné. Pokud ne, odnese si je do Španělska, nikoliv do pekla. (Holanďané bojovali se Španěly osmdesát let o nezávislost.)

Na cestě městem doprovází Mikuláše zástup jeho pomocníků, Černých Petrů (Zwarte Piet), kteří vyvádějí různá alotria, rozdávají dětem bonbóny apod. Na rozdíl od Mikuláše, který může i trestat, jsou Petrové „ti hodní“. Nenašel jsem žádnou jasnou informaci ohledně toho, jak dlouhá vlastně tradice Černých Petrů je. Mikuláš má černé pomocníky v různých evropských tradicích, ale většinou jde o nějakou formu čertů. S jistotou lze říci, že v knize Sint Nikolaas en zijn Knecht z roku 1851 se maurské páže vystrojené do renesančních šatů poprvé vyskytuje v tisku. Ještě jako bezejmenné.

Sinterklaas a jeho pomocník, Černý Petr

Černí Petři jsou holt … černí. Nosí velké zlaté náušnice, mají výrazné rty apod. To několik generací nikomu nevadilo, ale v době, kdy se nesmí ani karikovat vzteklá Serena Williams, bylo jen otázkou času, kdy kolem toho vznikne protestní hnutí i v čím dál multikulturnějším Nizozemsku. A také že vzniklo a má se čile k světu.

Kontroverzi odstartoval ve velkém studentský aktivista Quinsy Gario v roce 2011. Ten prý slyšel, jak jeho matku někdo urazil slovy „Jsi Černý Petr“. Zahájil tedy hnutí pod názvem „Černý Petr je rasismus“. Jeho cílem je tradici úplně zrušit, protože má symbolizovat kolonialismus, rasismus, otrokářství atd.

Protest proti existenci Černého Petra

Nátlak aktivistů, kteří pořádají proti Černému Petrovi pouliční protesty, vedl některé organizace k tomu, aby začaly původní pojetí mikulášských oslav měnit. Tak vznikl například „Sýrový Petr“ (v Goudě, kde jinde) nebo „Duhový Petr“. Podobně ustupují obchodní řetězce. K předělávce Černého Petra vyzvala Nizozemce i OSN. Letošní žaloba aktivistů, aby soud zakázal televizím vysílat obrázky Černého Petra pod pokutou 50 tisíc eur, však neuspěla.

Zároveň ovšem vznikla i reakce – hnutí snažící se Černého Petra zachovat. (Celkem nepřekvapí, že za tradici se staví Geert Wilders.) Ta pořádá protidemonstrace. V posledních letech je už bohužel běžné, že z dětské oslavy se stalo pouliční politické bojiště, kde policie musí držet obě strany od sebe, aby se neporvaly.

Záběry jsou lepší než tisíc slov. Zde tedy několik videí:

Demonstrace aktivistů proti Černému Petrovi. Všimněte si toho podílu alternativně vyhlížejících bělochů.

Demonstranti pro i proti v těsné vzdálenosti, Leeuwarden.

Totéž v Eindhovenu.

*****************************

Pár poznámek k celé věci.

Za prvé, nemůžu si v této souvislosti nevzpomenout na zavražděného nizozemského režiséra Thea van Gogha a jeho slova:

„Multikulturalismus je zdvořilé ustupování roztahovačnému hostu, který vás postupně vytěsňuje z vašeho příbytku.“

Za druhé, jako spousta jiných tzv. kontroverzí, toto je podle mého názoru přeliv „kulturních válek“ z Ameriky přes Británii na evropský kontinent. Vyhrocená supercitlivost na cokoliv, co může být – jakkoliv ujetě či hystericky – vykládáno jako negativní vůči nebělochům, není jediná. Podobně přeskakují do Evropy hnutí typu MeToo nebo Occupy. Originalita není silnou stránkou evropské aktivistické sféry, většinou jenom přebírá. Jediná svatá kauza moderních pokrokářů, která nezačala v Americe, ale v Evropě, je podle mého názoru hnutí proti jaderné energii.

Za třetí, změní-li se složení populace v ČR podobně jako v Nizozemsku, považoval bych za pravděpodobné, že klasický čert to schytá stejně jako Zwarte Piet. Bez ohledu na to, že jsme žádné koloniální impérium neměli. Realita neomlouvá.

Za čtvrté, docela by mě zajímalo, za kolik procent černé populace vlastně ti bojovníci mluví. (Zwarte Piet a Sinterklaas se donedávna slavili i v Surinamu.) Takové organizace, které se nikdy nemusejí podrobit tvrdému testu své relevance v podobě tajného a všeobecného hlasování (volby, referenda) si můžou do názvu vetknout, co chtějí, a vystupovat pak s kašírovanou autoritou zástupců milionových komunit.

Chcete lokální příklad? Česká ženská lobby, která podala trestní oznámení na kněze Piťhu za jeho kázání proti Istanbulské úmluvě. Pochybuji, že o ní většina Češek kdy slyšela.

Za páté, čehokoliv se svými špinavými prackami chytne identitární politika, stane se společensky toxickým a začne to generovat rozbroje a agresivitu, i kdyby to původně byla dětská oslava, kde se jenom rozdávaly sladkosti a nafukovaly balonky.

Fráze „The personal is political„, která tento druh aktivismu vystihuje, má šílené následky na kvalitu života, který mění na permanentní bojiště. Pozor na ni.

*****************************

Hudební epilog
Z doby, kdy Nizozemsko patřilo španělskému králi.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora