Pohyb směrem doleva je letitým trendem německé politiky. Kancléřka Merkelová odchází a šestnáct jejích kancléřských let je smutným příkladem tohoto pohybu. Předsedkyně stále ještě nominálně konzervativní CDU – reálně však umírněnější varianty německého zeleného sociáldemokratismu, pomohla vmanévrovat Německo do dlouhodobě vážných problémů. Opuštěním jaderné energetiky si Merkelová zahrála s prosperitou nejen německého průmyslu. Otevřením náruče masové migraci akcelerovala dramatickou změnu struktury německého obyvatelstva i obyvatelstva dalších zemí EU. Prosazením von der Leyenové do čela Evropské komise přesunula německý zelený extremismus na unijní úroveň. Tam se ovšem „grétismům“ všeho druhu dařilo už léta před tím - pouze čekaly na životadárný politický impuls, což ovšem nemůže skončit jinak než ohrožením životní úrovně, chudobou a strádáním normálních obyvatel.

A přesto – jak ukazuje aktuální vývoj v Německu - nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tuto zemi, hospodářsky a politicky rozhodující o budoucnosti kontinentální Evropy, v následujících letech povede koalice sociálních demokratů, Zelených a liberálů. Program budoucí vlády je dalším ostrým odbočením německé politiky doleva, často až k extrémním politickým pozicím, takže vypadá, jako by byl opsán z předvolebních hesel Zelených.

Uveďme několik příkladů. Budoucí německá vláda se zavazuje urychlit odchod od uhlí - nejpozději do roku 2030. Ke stejnému datu se zavazuje k 80% podílu obnovitelné energie na výrobě energie. Zvýší nákladní železniční dopravu o 25 %, bude „důsledně“ prosazovat zavedení celoevropského příplatku za leteckou dopravu podobného tomu, který byl již v Německu zaveden. Slibuje, že do roku 2030 bude na silnicích jezdit nejméně 15 milionů elektromobilů (jak se však elektrobaterie vozů budou nabíjet, když nebude ani svítit slunce, ani foukat vítr, koalice neříká).

I v otázce příchodu migrantů do země hodlá německý zelený sociáldemokratismus udělat vše, aby byl migrantům vstup do země zjednodušen, ba dokonce aby se jim v Německu líbilo ještě víc, než tomu bylo doposud. Vláda se totiž zavazuje, že urychlí odstraňování „byrokratických“ překážek kladených přicházejícím migrantům (bude zřízen „komisař pro boj proti rasismu“), a slibuje jim možnost požádat do pěti let o přiznání dvojího občanství včetně získání volebního práva. (Ostatně volební právo plánují němečtí vládní levičáci přiznat již mládeži od šestnácti let, stejně jako jim slibují legalizaci marihuany.)

V zahraniční politice volá nastupující německá vládní reprezentace po „feminizaci“, což je zřejmým signálem, že ministryní zahraničních věcí se stane spolupředsedkyně Zelených Baerbocková (s tou si bude, stane-li se českým ministrem zahraničních věcí, dobře rozumět český pirát Lipavský). Vládní zahraničně-politický program výslovně prosazuje takový přístup, který „vyústí ve zřízení evropského federálního státu“, z rozhodování evropských rad má být odstraněno právo veta a dále rozšířeno hlasování kvalifikovanou většinou (explicitně i v otázkách jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky), Evropský parlament má získat legislativní pravomoci (do dneška takovou pravomoc naštěstí nemá), mají vzniknout jednotné celounijní volební kandidátní listiny a nominantem na budoucího předsedu Evropské komise má být za Německo člen Zelených.

Důležité je také obsazení vládních postů. I zde, zdá se, Zelení vyhráli na celé čáře, neboť ovládnou resorty, ve kterých se jejich zelený extrémismus a levicový progresivismus může dosyta vyřádit. Připadnout by jim mělo ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo průmyslu a – nově - i pro klima, ministerstvo pro rodinu, ministerstvo zemědělství a samozřejmě ministerstvo životního prostředí.

Německou politickou změnu nesmíme v Čechách zlehčovat či ji dokonce ignorovat. Hospodářský i politický magnetismus našeho mocného souseda spoluurčuje dění v České republice, střední Evropě i EU, kde je to právě Německo, které rozhoduje o dynamice i hloubce unifikačního procesu. Česká republika bude mít navíc novou vládu, která bude prostřednictvím politických programů svých členů vládou probruselskou i proberlínskou.

Co se tedy děje v Německu, je pro nás určující a bude se s jistým časovým zpožděním odehrávat i u nás. V drobnostech se snad budoucí česká politika může od té v Německu lišit, rámec, ve kterém se bude pohybovat, však bude euroněmecký. A to pro některé z nás optimistické zprávy nejsou.

Právo, 1.12.2021