41 běženců z lodi Diciotti žaluje Itálii o odškodné za to, že pět dní nesměli vystoupit z lodi

Dívám-li se na politické dění, vidím věci logické, trochu méně logické, pak také nějaké „nelogické, ale aspoň citově pochopitelné“, a nakonec takové, které nedokážu rozluštit. Ta poslední kategorie mě dráždí nejvíc, protože mi nedává smysl. A přesně do ní spadá žaloba, kterou podalo 41 běženců z lodi Diciotti prostřednictvím římské advokátní kanceláře na italský stát. (Originál v italštině.)

Nevidím, jak by se v téhle věci dalo dosáhnout vítězství.

Tím nemyslím, že by nemohli vyhrát ten spor samotný. Žádné dvě soudní kauzy nejsou úplně stejné, ale podobný případ už by byl. V roce 2017 odsoudil Evropský soud pro lidská práva Španělsko za to, že deportovalo dva africké migranty, kteří přelezli plot do Ceuty, zpátky do Maroka, a nařídil zaplatit každému 5000 eur odškodnění. (Španělský stát se proti rozsudku odvolal.)

Tím myslím, že i jejich případné soudní vítězství by narazilo na politickou realitu.

*****************************

Dnešní Itálie má mnoho problémů a migrace z Afriky je jenom jedním z nich. Lega se dostala do vlády v podstatě jen kvůli této migraci. Tím, že vláda zavřela italské přístavy pro lodě přivážející běžence, se ovšem urgentnost problému o něco snížila a příslušný kotlík veřejné nespokojenosti se přeci jen začal uklidňovat. Podání téhle žaloby jej zase přivede k varu, protože působí jako cílená provokace.

(Nutno říci, že o logistiku žaloby se starají právníci zavřeného migrantského centra „Baobab“, což jsou nejspíše Italové, nikoliv běženci sami. Ve volné souvislosti: pamatujete si ještě na to, jak ombudsmanka Šabatová před pár lety usilovala o to, získat pravomoc podávat jménem jiných lidí antidiskriminační žaloby? Po značném úsilí to neprošlo.)

Zrovna Matteovi Salvinimu přiznávají i jeho protivníci, že umí pracovat s veřejným míněním velmi efektivně. Tuhle příležitost si rozhodně nenechá ujít – zvlášť vzhledem k tomu, že se blíží volby do Evropského parlamentu, v nichž má jeho partaj šanci na rekordní výsledek. (Aktuální projekce odhadují, že by Lega měla získat 27 křesel, tedy skoro dotáhnout největší stranu vůbec, německou CDU.)

Jednou z nerozřešených velkých otázek dnešní doby je ta, zda smí evropský stát skutečně kontrolovat své hranice, k čemuž patří pravomoc odmítnout nějakým cizincům vstup dle svého uvážení; nebo zda je krunýř mezinárodních smluv o azylu a jejich reálného výkladu u příslušných soudů už tak těsný, že takové jednání zakazuje. Žaloba migrantů z lodi Diciotti směřuje k tomu druhému. Přiznaná finanční kompenzace by byla zároveň konstatováním, že jim italské úřady bránily ve vylodění neprávem.

Takové uspořádání by bylo neslučitelné s realitou a Itálie na něj nemůže přistoupit; a další evropské státy ji k tomu diplomaticky tlačit nebudou, protože vize opětovného otevření libyjské cesty je i pro Německo dnes těžko stravitelná.

Nová předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer na nedávném workshopu své strany opustila linii své předchůdkyně, když řekla, že jednostranné uzavření německých hranic v případě další migrační krize je „Ultima Ratio“, čili „poslední prostředek“, možné a myslitelné („durchaus denkbar“). Proti oficiálnímu názoru berlínské vlády z roku 2015, který takový postup zásadně odmítal, je to citelná změna (a ne všichni v CDU jsou s ní smířeni – kancléřka se údajně v zákulisí do poslední chvíle snažilatomuto vývoji zabránit). Pokud ovšem AKK, která bude nejspíš v roce 2021 kandidovat na kancléřské křeslo, prohlašuje zavření německých hranic za možné, těžko by mohla kritizovat za tentýž úkon Italy.

No, a to je důvod, proč si myslím, že ani v případě vyhraného sporu ti žalující přiznané peníze nikdy neuvidí. Kdyby šlo jen o ta eura, asi by v případě prohry italský stát nakonec plnil. Ale jelikož jde zároveň o otázku legitimity politiky zavřených přístavů, nemohou si dovolit couvnout.

*****************************

Hudební epilog
Živé záznamy mívají příjemnou atmosféru. A z Angela Branduardiho ta tvůrčí energie přímo čiší.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora