19.3.2024 | Svátek má Josef


KORONAVIRUS: Je lepší konec s hrůzou?

10.4.2021

Už rok žije Čína bez velkého lockdownu, kdežto ty západní nabírají čínské rysy

Atmosféru doby razí doslovnost, korektnost a ideologické kádrování. Pod nálepkou boje proti šíření nenávisti se vytěsňuje nadsázka, alegorie, satira, ironie, provokace. Dotknout se něčích názorů či citů je jako ve středověku prohlásit, že Bůh neexistuje. Přesto zkusme provokativní úvahu. Třeba o tom, zda na dění v Číně může být racionalita.

Češi se těší na pondělek, až se – opatrně – začne rozvolňovat téměř půlroční lockdown. Nebyl první a těžko by někdo vsadil na to, že byl poslední. Ještě víc se těší Britové, kteří si v pondělí budou moci i zajít na pivo. Ti Britové, kteří před rokem pojali epidemii ležérně, pak se stali odstrašujícím příkladem a velmi dlouho jim trvalo, než se z průšvihu vyhrabali.

Jiné národy se zatím ani nemají na co konkrétně těšit. Například Němci, jimž na Velikonoce hrozila opravdu tvrdá uzávěra (titulek novin: Merkelová chystá pro Němce uzávěru čínského střihu), která pak sice nenastala, ale ke skutečnému uvolnění mají daleko. Či Ukrajinci, když vedení Kyjeva rozhodlo, že veřejnou dopravu včetně metra smí užívat jen lidé se zvláštní bumážkou. Nečiší z toho Čína? Nebo Izraelci: podle proočkovanosti jsou už za vodou, ale stále podléhají povinnosti roušek i rozestupů. Není divu, mají za sebou už tři tvrdé lockdowny.

Jednou, či pořád dokola

A teď něco jako by z jiného světa. Před rokem skončil „velký čínský lockdown“. Byl brutální, na Západě odsuzovaný, leč úspěšný. Trval 76 dnů (dva měsíce, dva týdny, dva dny), postihl provincii Chu-pej s metropolí Wu-chanem (na 60 milionů lidí, což odpovídá populaci Británie, Francie či Itálie) a zmrazil skoro vše. Zastavil veřejnou dopravu, hlavní silnice, železnice, letiště, ba i průmyslovou výrobu (s výjimkou kritické). Ale po 76 dnech skončil a v tomto měřítku se už nikdy opakovat nemusel. O čem to vypovídá?

Za prvé o tom, že uzávěra čínského typu není ani ideální, ani přenosná do západních poměrů. Po celé loňské jaro se ozýval vyřčený či nevyřčený povzdech: ještě že nežijeme v čínských podmínkách umožňujících takové znásilnění společnosti.

Ale teď se dostaneme k tomu provokativnímu. Mnozí z těch, kteří si loni libovali, že nežijeme v čínských podmínkách, netušili, že až se rok s rokem sejde, Čína bude už za vodou, kdežto Evropa se bude potácet od lockdownu k lockdownu. A tady číhá věta, kterou zpopularizoval filozof Ladislav Klíma: „Je lepší konec s hrůzou než hrůza bez konce.“

To není obhajoba ideologie i praxe Pekingu. Jde o to, že jisté průšvihy se řeší mimo ideologie. Zkuste si poctivě odpovědět na otázku: Když už víte, jak to po roce dopadlo, opravdu vám připadá „velký čínský lockdown“ tak odpudivý, nelidský a nepřijatelný? Kdybyste – čistě hypoteticky – mohli hlasovat, zda projdete lockdownem čínského typu, tedy brutální uzávěrou trvající 76 dnů, ale pak budete mít pokoj, nebo zdejší nekonečnou sérií lehkých lockdownů, opatření, uvolnění a tak pořád dokola, pro kterou variantu byste se rozhodli? Volili byste, s nadsázkou řečeno, čínský „konec s hrůzou“, nebo zdejší „hrůzu bez konce“?

Jistě, je to těžké. Čínský lockdown má své specifické rysy, jako je mizení nepohodlných lidí či manipulované informace. Ale faktem je, že v celkovém počtu zemřelých na covid (4636) je miliardová Čína na úrovni Slovinska či Irska. I když se ví, že Peking manipuluje čísla, tak aby se statisticky dostal na úroveň Česka (2548 zemřelých na milion obyvatel), musel by své vykázané ztráty násobit tisícem. A taková manipulace je v zemi ideologicky sice totalitní, ale se sílící střední třídou těžko představitelná.

Společnost havarijního pojištění

Nejde o ideologii, ale o to, že když se nějaká společnost rozhodne pro cestu lockdownu, má to smysl a účinek, jen když se uzávěra vyhlásí včas a tvrdě se vymáhá. Právě to v Evropě a na Západě obecně prosadit nelze. Přesněji to nelze prosadit v té podobě a fázi, kdy má ten model své racio. Pak ale nastává situace, že se „lehké lockdowny“ řetězí a nakonec boj s epidemií stejně získává čínské rysy. Včetně čínské praxe sociálních kreditů, kterou teď začnou pilně suplovat „zelené pasy“ či testovací kádrování pro vstup do hospod, na stadiony, do muzeí či galerií.

Německý historik Gérard Bökenkampf z liberální nadace Friedrich-Naumann-Stiftung napsal: „Žijeme v historicky jedinečné situaci. Nikdy nebyl blahobyt tak velký, sociální zabezpečení tak rozsáhlé, zdravotní standard tak vysoký, vzdělání tak rozšířené. Ale má to odvrácenou tvář v podobě sociálně psychologického paradoxu: čím je společnost zabezpečenější, majetnější a mírumilovnější, tím úzkostlivější a snadněji vystrašitelnější jsou lidé. Společnost se tak stala společností plného havarijního pojištění.“

I toto patří k výročí čínského lockdownu a jeho rozvolnění. Dnešní západní společnost ani její elity nikdy nepřistoupí na model „je lepší konec s hrůzou než hrůza bez konce“.

LN, 9.4.2021