Připomněli jsem si rovných sedmdesát let od konce války na Korejském poloostrově, která probíhala mezi lety 1950-1953. Ale to vlastně není nijak přesné tvrzení. Krvavý a zničující konflikt nikdy z hlediska mezinárodního práva neustal. Sedm křížků má na krku pouze v korejském Pchanmundžonu uzavřené příměří, na jehož dodržování po mnoho let oficiálně dohlíželo také Československo. Korejská vojna je tím pádem téměř nejdelší (!) právně neuzavřený případ ozbrojeného řešení mezilidských sporů. Nekončící vnitrodruhové agresivity lidstva.

Mezi oběma Korejemi dodnes tu a tam dochází k ostentativnímu dělostřeleckému přepadu či diverzní akci. Není to zkrátka žádná nudná stránka z učebnice dějin. O to víc, že na příkopy, minami a žiletkovým drátem přísně rozděleném poloostrově, kde mimochodem před pár dny prapodivně dezertoval americký voják do KLDR, jsou k dispozici jaderné zbraně. Hlavně však osoby, jež se jimi – tak jak nyní při konfliktu na Ukrajině – nezdráhají šermovat. Stran dálnovýchodního poloostrova to zpravidla bývá toliko orientální dynastie Kimů, třebaže radno vzpomenout tragikomického vyhrožování prezidenta Trumpa, chlubícího se „větším jaderným tlačítkem“…

Ohledně ukrajinské války nejde zase nutně jenom o prezidenta Ruské federace s jeho pochopy, kteří třeba právě navštívili Pchjongjang, aby jej pochválili za bojovou připravenost a dojednali další (vojenskou) spolupráci. Lze přece slýchat výzvy válečných štváčů Západu, například českého generála Řehky, že bychom se měli tak nějak obecně chystat na možnou válku s Ruskem nebo že by měl průmysl EU – slovy eurokomisaře Bretona – přejít na válečnou ekonomiku. Začaly dokonce vycházet vážně míněné články o tom, zda bychom rovněž v ČR neměli mít jaderný arzenál. Za pozornost v tomhle kontextu pak stojí některé proklamace kyjevských funkcionářů na téma definitivního opuštění budapešťského memoranda. A když už hovoříme o Koreji, připomeňme si pro doplnění, jak za nasazení nukleárních zbraní během internacionalizovaného korejského konfliktu 50. let horoval poněkud vyšinutý velící generál v oblasti, Douglas McArthur.

Další nespornou aktuálností nikdy de iure neukončeného zabíjení v Korejích je i fakt, že ačkoli obdobně začalo coby válka bratrovražedná, střelhbitě se příležitosti k vyrovnávání „starých účtů“ chopili jiní. Vždyť podobně jako u zamrzlého asijského střetu, jenž naneštěstí zůstal závažným zdrojem mezinárodního napětí, existovaly dlouhodobě na obou stranách rozvaděné Ukrajiny vlivné skupiny se zahraniční podporou, co neváhaly „přitápět pod kotlem“. Opakovaně volaly po konečném vojenském řešení nakupených mocenských problémů. Není náhodou, že zde dnes působí nejrůznější zahraniční zpravodajsko-analytické týmy či (prý) čistě dobrovolnické jednotky sestávající leckdy z veteránů jiných konfliktů.

Množství vzdálených, navzájem v rámci studené války znepřátelených, států, přiživovalo před sedmdesáti roky konflikt, jež nakonec způsobil smrt čtyř milionů lidí. Dnes bije do očí poněkud podobná konstelace sil jakožto v časech korejské války, byť například s prohozenou rolí ve spojeneckém tandemu Moskva – Peking. Jsme účastníky nového zástupného měření sil, jednoho z uvozujících proxy konfliktů další studené války. Nepochybně výhodné též k politické mobilizaci i manipulaci vlastních obyvatel, jak je to třeba právě v naší vlasti neobyčejně patrné.

Kolik přímých ztrát na životech přinese nynější zástupná, opotřebovávací vojna, je ještě bohužel ve hvězdách. Stejně tak zůstává otázkou, nakolik hluboké a dlouhé geopolitické zákopy budou vykopány mezi Východem a Západem. Prozatím však, obrazně řečeno, nenazrála situace, aby stoupenci ukončení lidských jatek přestali být automaticky častováni onou neuvěřitelnou primitivitou „chcimír“. Už teď je ale nabíledni, že devastační následky pro celou Evropu potrvají dlouho.

Obdobný text publikoval Deník