Ve čtvrtek dopoledne skončila izraelská vláda Naftaliho Beneta, která se z vlastního rozhodnutí rozpustila. Koalice osmi pravicových, levicových a středových stran a vůbec poprvé i jedné arabské vydržela jen rok.

Prvních šest měsíců se jí dařilo, přestože měla v Knesetu pouze těsnou většinu, ale pak někteří poslanci odmítli určité vládní zákony podporovat. Nakonec jich bylo pět a koalice se ocitla v parlamentní menšině. Když premiér viděl, že je situace neudržitelná, zvolil rozpuštění vlády.

Schválení návrhu, který zároveň rozpouštěl i Kneset, bylo dramatické. Zběh z Benetovy strany Nová pravice Nir Orbach, který je předsedou Organizačního výboru, jenž měl rozpuštění vlády projednat, se několik dní zapíral a potom zdržoval jednání, aby dal více času opozici, protože Likud Binjamina Netanjahua mu slíbil místo na své příští kandidátce. Kdyby opozice sehnala podporu 61 poslanců, mohl Netanjahu vytvořit vládu bez nutnosti voleb, protože v těch nemá podle průzkumů vítězství jisté. Opozice tak dělala, co mohla, aby získala pár přeběhlíků z vládních pravicových stran.

Koalice na poslední chvíli předložila Knesetu zákon, který zakazoval kandidovat na premiéra obžalovanému politikovi. Netanjahu by se tak ocitl mimo hru, protože stále probíhá jeho soudní proces kvůli obvinění z korupce, podvodů a zneužití důvěry veřejnosti. Opozice zase odmítala souhlasit s navrhovaným datem voleb. Nakonec se obě strany dohodly na kompromisu – vláda stáhla zákon proti Netanjahuovi a opozice slíbila, že nebude bránit rozpuštění kabinetu. Žádného přeběhlíka beztak nesehnala.

Přesto se i středeční zasedání zdrželo, protože koalice i opozice se snažily před skončením vlády prosadit co nejvíc zákonů, a prošel jen ten, jehož předkladatel přijal nějaký ústupek ve prospěch druhé strany. Večer bylo poslancům řečeno, ať jdou domů a přijdou ve čtvrtek ráno, vzápětí byli povoláni zpět kvůli hlasování před půlnocí, ale i to se pak zrušilo. Proběhlo až ve čtvrtek dopoledne.

Kdyby se rozpuštění vlády nepovedlo do čtvrteční půlnoci, ocitli by se židovští osadníci v Judsku a Samařsku, neboli na Západním břehu, poprvé v historii v právním vakuu. Opozice se v naději na převzetí moci rozhodla nehlasovat pro pravidelné obnovení platnosti zákona, který na osadníky uplatňuje izraelskou jurisdikci. Přitom izraelské pravicové strany hájí především jejich práva a osadníci tvoří hlavní skupinu jejich voličů. Platnost zákona měla o půlnoci na pátek vypršet.

Takzvaný Zákon o prodloužení nouzových opatření byl přijat po šestidenní válce v roce 1967 jako prozatímní, a proto je nutné jeho platnost každých pět let obnovovat. Reguluje nestandardní situaci, kdy Izrael vládne na území, na něž se nevztahují jeho zákony. Dává obyvatelům židovských osad izraelská práva nebo třeba zdravotní a sociální pojištění. Izraeli také umožňuje aplikovat svou jurisdikci pouze na své občany, a nikoli na Palestince, což by mohlo být v rozporu s mezinárodním právem. Kdyby se platnost zákona do půlnoci neprodloužila, půl milionu Izraelců na Západním břehu by svá práva ztratilo. Mohly by je soudit vojenské soudy, přišli by o volební právo či možnost sloužit v armádě, a dokonce by podléhali jurisdikci Jordánska, kterou Izrael po dobytí Západního břehu ponechal v platnosti pro Palestince. Ty by navíc ani nesměl věznit ve svých věznicích a musel by vězně propustit. V případě rozpuštění vlády se však platnost zákona prodlužuje automaticky. I proto vláda tolik usilovala o svůj vlastní konec, když zjistila, že jiná cesta k obnově zákona nevede.

Teď tedy Izraelci půjdou 1. listopadu k pátým předčasným volbám od dubna 2019. Až do vzniku nové vlády povede kabinet v demisi podle koaliční dohody dosavadní ministr zahraničí a předseda strany Existuje budoucnost Jair Lapid, který také v půli července přivítá v Izraeli Joea Bidena. Benet bude vicepremiérem, ale ve středu oznámil, že ve volbách už kandidovat nebude. Kneset teď bude fungovat v prozatímním stavu.

Skončil tak jeden slibný experiment. Izrael měl jeden rok vládu, v které zasedala arabská strana, jejíž předseda Mansúr Abbás jako první arabský politik uznal židovský charakter Izraele. Mohl to být model do budoucna, ale Izraelcům se nezalíbil – skoro dvě třetiny z nich si podle průzkumů Araby ve vládě už nepřejí. Mansúr Abbás přesto na rozloučenou prohlásil, že spolupráce Židů a Arabů je možná a šel by do toho znovu.