20.1.2021 | Svátek má Ilona


HISTORIE: Země izraelská

4.12.2020

Za Osmanské říše a během britského mandátu do roku 1947

Osmanští Turci dobyli roku 1453 Konstantinopol a vybudovali postupně říši, která se rozkládala na Balkáně, Blízkém východě a v severní Africe. V roce 1516 se stala součástí jejich říše i Země izraelská a o dvě desetiletí později sultán Sulejman I. zbudoval dodnes stojící masivní zdi kolem jeruzalémského Starého Města. Po většinu ze 400 let osmanské nadvlády byla Svatá země zapadlým krajem, velmi řídce osídlena, dá se říci „prokletým krajem“, kde nic nerostlo a nestálo, ovládali ji pašové, kteří se více zajímali o vybírání daní než o dobrou vládu.

Absence efektivní správy Svaté země se odrazila v postupném úpadku Osmanské říše, která zanikla koncem první světové války. Ale v posledních desetiletích existence říše v Zemi izraelské začaly formovat další síly. Sionismus vznikl z velké části jako odpověď na antisemitismus v západní Evropě a vlnu vražedných pogromů ve východní Evropě. Určitý počet Židů zůstal v Zemi izraelské nepřetržitě od dob Římanů a zbožní Židé se sem stěhovali, kdykoliv to politická situace umožnila, ale organizovaná sionistická emigrace do zemědělských oblastí začala v roce 1882 a z trochu odlišných důvodů začali ve stejný rok přicházet Židé z Jemenu. Tato vlna je známá jako první alíja (hebrejský výraz pro migraci do Země izraelské), k této skupině se přidala druhá alíja tvořená převážně mladými sekulárními socialisty. Ale až do konce druhé světové války patřila převážná většina tamějších Židů ke staré linii ortodoxní komunity, která obývala čtyři svatá města judaismu – Hebron, Safed, Tiberiadu a Jeruzalém.

Roku 1896 budapešťský rodák, židovský novinář Thedor Herzel zformuloval své názory v knize Židovský stát. Ponižující chování vůči kapitánu Alfredu Dreyfusovi, který byl souzen vojenským soudem v Paříži a ve vykonstruovaném procesu obviněn z velezrady, ho přesvědčilo, že Židé nikdy nedosáhnou rovnosti a stejných občanských práv bez sebeurčení, bez národní země, kde by tvořili většinu obyvatelstva. Následující rok zahájil první světový sionistický kongres ve švýcarské Basileji. Inspirováni politickým sionismem se mladí Židé, z nichž mnozí byli sekulární nacionalisté z Polska a Ruska, začali stěhovat do Izraelské země.

V listopadu 1917 vydala britská vláda tzv. Balfourovu deklaraci uvádějící, že „Jeho výsostná vláda s radostí přijímá založení Palestiny jako Národní domoviny pro Židy“. V následujícím měsíci převzaly britské jednotky pod vedením generála Edmunda Allenbyho vládu nad Jeruzalémem. Ihned po skončení první světové války Židé pokračovali ve stěhování do Palestiny, tentokrát do oblastí kontrolovaných britskou mandátní vládou, odsouhlasenou Ligou národů, která byla přátelská, modernizující a kompetentní. Třetí alíja byla tvořena převážně mladými idealistickými socialisty, z nichž mnozí zakládali kibucy na neúrodné půdě, kterou koupili od nepřítomných arabských rolníků. Ale čtvrtou alíju tvořili převážně středostavovští obchodníci a prodejci, tedy ne zrovna přesvědčení průkopníci, ve které doufali sionističtí vůdci.

Ve třicátých letech minulého století se připojila pátá alíja tvořená pronásledovanými židovskými uprchlíky z nacistického Německa. Mnoho z nich pocházelo z dobře situovaných vrstev. Nárůst židovské imigrace rozzuřil arabské obyvatelstvo, které se začalo považovat za Araby (nikoliv za „Palestince“) v nacionálním slova smyslu a v narůstající židovské populaci ve Svaté zemi vidělo hrozbu pro arabské zájmy. Velké protižidovské nepokoje propukly již v letech 1921 a 1929, ale Židé přicházeli stále, zvláště poté, co v roce 1933 vzrostla Hitlerova moc.

Rostoucí odpor palestinských Arabů vůči sionismu a politice britského mandátu, zvláště v ohledu na židovskou imigraci, vedl k arabskému povstání (1936-1939), při kterém zahynulo 400 židovských civilistů a 200 britských vojáků. Mandátní vláda násilně potlačila povstání, palestinští Židé využili arabského ekonomického bojkotu k posílení své hospodářské samosprávy (založili např. nezávislý přístav v Tel Avivu).

Nicméně arabské nepokoje byly úspěšné v tom, že přesvědčilo Brity, kteří by v případě války s Německém jistě potřebovali arabskou ropu a politickou přízeň, aby tvrdě omezili stěhování Židů do Palestiny. V době, kdy Židé čím dál zoufaleji snažili uprchnout před Hitlerem, dveře do Palestiny zavřeli a nechali je napospas nacistickému běsnění a vyhlazování. Dokonce i po druhé světové válce bránili Britové Židům přeživším holocaust, aby se dostali do Palestiny. Židovští uprchlíci, kteří se snažili projít přes zátarasy, byli uvězněni v koncentračních táborech na Kypru. 

V roce 1947 britská vláda, vyčerpaná druhou světovou válkou a arabskými a židovskými násilnostmi, přehodila tento problém na již dva roky fungující Organizaci spojených národů.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.