5.8.2020 | Svátek má Kristián


HISTORIE: Nakonec musel nechat Moravu Moravou

8.7.2020

Kapelník Henrik Schön, který přišel do Slezských Rudoltic až z rakouského Mödlingu, byl již zvyklý na všechno. Když mu ohlásili, že má připravit koncert na počest pruského krále, který bude hostem zámeckého pána hraběte Hodice, ani na okamžik nezaváhal. K místní zámecké kapele přizval hudebníky hraběte Chorinského a skladatele Carla Ditterse z Dittersdorfu, jehož skladby tvořily převážný obsah koncertu. A v onen letní den roku 1770, kdy měl král přijet, rozestavil hlídky pár kilometrů dopředu na příjezdovou trasu. Když tedy pruský král Fridrich II. vylézal z kočáru na nádvoří zámku ve Slezských Rudolticích, aby stiskl nejprve ruku svému příteli hraběti Hodicovi, mávl již kapelník Schön taktovkou. A koncert započal.

Oba muži prošli nádvořím do vstupní haly, kde bylo podáváno drobné občerstvení. Netušil nikdo z těch dvou, že o šest let později přikvapí k pruskému dvoru Hodicův posel s poníženou hraběcí žádostí o asyl. A tak se v roce 1776 v Postupimi objevil králův chráněnec, který zde žil až do své smrti na jeho účet. K jiným šlechticům a šlechtičnám pruský král Fridrich II. tak šlechetný nebyl.

Fridrich II. Veliký

Fridrich II. Veliký

Kým vlastně byl muž, jemuž mimo jiné také říkali Veliký? Fridrich II. Veliký (24. ledna 1712 Berlín – 17. srpna 1786 Postupim) byl pruský král z rodu Hohenzollernů vládnoucí v letech 1740-1786 a jeden z největších vojevůdců 18. století. Za své vlády pozvedl Prusko na úroveň velmoci a rozšířil državy svého rodu, zejména na úkor Rakouska (Slezsko). Současníci mu dali řadu přídomků, z nichž nejznámějšími jsou „Starý Fritz“ (der Alte Fritz) a „Hrobník“ (Totengräber). Pruský král procestoval například oblast Jesenicko, Slezsko, Opavsko, Šternbersko a Olomoucko opravdu křížem krážem. Většina měst a obcí má ve své historii z let 1740-1770 nějakou zmínku o Prusech, ale i o Fridrichovi II. Ať již v dobrém, nebo v horším. Pruský král k našim dějinám prostě patří.

Naposledy se pokusil o dobytí Olomouce v roce 1758. To se mu naštěstí nepodařilo, jinak by Morava možná následovala osud Horního Slezska. A navíc – o tom, že Olomouc nebude dobývána, se rozhodlo ve dnech 28. - 30. června 1758 právě v Nízkém Jeseníku. Ve dvou bitvách u Guntramovic a u Domašova nad Bystřicí rozprášil generál Laudon pruský zásobovací trén a Fridrich musel odtáhnout od Olomouce s nepořízenou. A Morava zůstala Marii Terezii, tedy i nám. Poté k nám pruský král jezdil spíše jen na návštěvu, neboť v onom památném roce 1758 ztratil 14. října u hornolužického městečka Hochkirchu svého oblíbeného polního maršála Keitha. A utrpěl po bitvě u Kolína (1757) druhou porážku od maršálů Dauna a Laudona. O rok později ho čekala u Kunesdorfu porážka třetí. Jinak slavil samá vítězství.

Kromě svého věhlasu jakožto státník byl Fridrich uznáván svými současníky i potomky také jako vynikající vojevůdce. Fridrich byl mistr polní taktiky. Během jedenácti válečných let svedl patnáct bitev, dvanáctkrát zvítězil (Mollwitz 1741; Chotusice 1742; Hohenfriedberg 1745, Soor 1745; Lobositz 1756; Praha 1757; Roßbach 1757, Leuthen 1757; Zorndorf 1758; Liegnitz 1760; Torgau 1760; Burkersdorf 1762) a třikrát podlehl (Kolín 1757, Hochkirch 1758, Kunersdorf 1759). Při obléhání byl méně šťastný, jeden úspěch (Schweidnitz 1762) stojí proti trojímu selhání (Praha 1757; Olomouc 1758; Drážďany 1760). Jeho generálové svedli sedm bitev, prohráli pětkrát (Groß-Jägersdorf 1757; Breslau 1757; Kay 1759; Maxen 1759; Landshut 1760), zvítězili dvakrát (u Kesselsdorfu 1745 pod velením polního maršála Leopolda von Anhalt-Dessau, u Freibergu 1762 pod velením generálporučíka prince Heinricha Pruského). Porážkou u Kolína byla sice pošramocena Fridrichova pověst nepřemožitelného, přesto platil u svých protivníků za velmi rychlého, nevypočitatelného a takřka nepokořitelného. Od roku 1760 se mohl opřít o svého o čtrnáct let mladšího bratra prince Heinricha, kterému svěřil velení nad jedním z křídel své armády.

V první polovině roku 1758 se Fridrich II. rozhodl, že by možná mohl na úkor Habsburků získat ještě Moravu. Proč ne, když mu to s podstatnou částí Slezska tak pěkně vyšlo. Klíčem k Moravě bylo město Olomouc. Jenže právě na tomto záměru si pruský král vylámal zuby. Město bylo dobře připraveno na obléhání. Místní obyvatelstvo včetně obyvatelstva zbylé části Slezska a Nízkého Jeseníku nebylo plánům Prusů nijak nakloněno. Ba naopak. A situace v rakouské armádě byla lepší, než si Fridrich II a jeho stratégové mysleli. Nakonec ale rozhodla bitva odehrávající se koncem června v oblasti Budišova nad Budišovkou (Guntramovic) a Domašova nad Bystřicí.

Otec Fridricha II. Fridrich Vilém I. zajistil, aby se jeho synovi dostalo tradiční a velmi tvrdé vojenské výchovy. Jenže princ Fridrich se vzdělával i v jiných oblastech, byť vojenství nezanedbával a vzplanul pro ideje osvícenství. Vzdělání v tomto směru nasměrovalo kultivovaného mladíka úplně jiným směrem. Stal se velkým obdivovatelem Anglie, jejích dějin i stávajícího systému. Rozhodl se proto, že může žít pouze zde. Se svým přítelem Hansem von Katte se dokonce pokusil o útěk do Anglie. Jeho plány však nevyšly a královský otec se s utečenci nemazlil. Oba uvěznili v pevnosti Küstrin. Přítel královského syna byl potupně popraven a budoucí král se musel na popravu dívat, aby se mu vykouřily z hlavy všelijaké myšlenky na humanismus. Fridrich rezignoval a podvolil se otcovým přáním. Přesto ponechal ve svém srdci značný prostor pro kulturu Anglie a také Francie. Jeho znalost francouzštiny byly obdivuhodná a dokonce tímto jazykem i myslel. Němčinu považoval za jazyk obyčejných nevzdělanců. Odtud se datuje i jeho pozdější přátelství s Voltairem. Tomu například psal dopisy z vojenského ležení při obléhání Olomouce. Fridrichovi životopisci se shodují na tom, že v jeho osobnosti došlo k neobvyklému snoubení mistrného vojevůdce a mimořádného humanitního vzdělance.

To vše snad bylo i příčinou toho, že Fridrich II. byl mimo jiné velmi racionálním vládcem, pokud se rozvoje země týče. Z dnešního hlediska bychom měli tohoto pruského krále proč obdivovat. Zavedl cla, nechal vysoušet bažiny, stavět hráze na pobřeží a podporoval například pěstování brambor, v nichž viděl strategickou plodinu zajišťující obživu národa. Nikoli náhodou u nás zdomácněl název brambory (Branibory). Mimochodem – Prusové u nás plenili, dobývali a prováděli všelijaká alotria. Ale díky jim získal český sedlák chomout - do té doby u tažných zemědělských zvířat u nás neznámý. Jen chomout pomohl několikrát zvýšit produktivitu práce v našem zemědělství. 

Fridrich II. však díky svému osvíceneckému vzdělání proměnil pruský stát na moderní zemi. Provedl řadu soudních reforem, reorganizoval armádu a jeho školské reformy dávno předčily jinak ušlechtilé usilování Marie Terezie o vzdělání obyvatelstva habsburské říše. Zakázal používat mučení jako prostředek k doznání viníků a byl zastáncem náboženské tolerance. Šlo o rozhodnutí na svou dobu nevídaná. V tomto směru sice předčil svého otce, ale šel v podstatě v jeho šlépějích. Fridrich Vilém I. byl rovněž panovníkem moderního stylu. Velmi zajímavé byly názory Fridrichovy na úlohu úředníků. Úřednický stav považoval za velmi důležitý, dbal na jeho postavení a podporoval postavení těch úředníků, kteří v zájmu státu byli dbalí potřeb občanů. Rozšiřoval počty úředníků a žádal od nich, aby byli objektivní a spravedliví a sledovali zájem každého občana. Koneckonců tak uvažovali i francouzští osvícenci.

Fridrichovo přátelství s hrabětem Hodicem ze Slezských Rudoltic nebylo náhodné. Stýkal se s umělci evropského formátu, psal básně a velice dobře hrál na příčnou flétnu. Jeho vlastní hudební skladby jsou dodnes nedoceněny. V roce 1847, v sedmém roce svého vládnutí, přijal na svém zámku Sanssouci v Postupimi Johanna Sebastiána Bacha a velice se zajímal o jeho skladatelskou činnost. Sám si navrhl uměleckou přeměnu svého zámku v Sanssouci a sbírka jeho obrazů patřila v evropském měřítku mezi významné a zajímavé. Zaradoval se vždy, když mohl v Postupimi, v přestávkách mezi válčením a vládnutím, přijímat svého přítele Voltaira. Ten ho také „nakazil“ mnohým. Napsal i řadu knih, povětšinou ve francouzštině. Obzvláště zajímavý je Fridrichův názor na vládnutí a umění využívat moc. Přečetl pochopitelně základní dílo Machiavelliho a nesouhlasil s ním. Proto napsal pamflet „Anti – Machiavelli“, který byl v Evropě svého času velmi rozšířen a vzbuzoval vášnivé diskuse. A napsal mnoho básní věnovaných Kateřině Veliké, s níž byl v pravidelném písemném styku.

Pochopitelně, že prvotním zájmem Fridrichovým bylo upevnění postavení Pruska. Používal k tomu všech forem a metod, které byly v té době v Evropě běžné a obvyklé. Musel čelit silnému spojenectví francouzsko-rakouskému, což se mu díky jeho rozhledu, charakteru a vytrvalosti celkem dařilo. I svými protivníky byl uznáván a vážen. Jen s Moravou mu to nevyšlo. A přitom byl člověkem se všemi klady a zápory. Byl například jedním z největších sběratelů nádob na šňupací tabák. Kdysi zakoupil jedinečnou sbírku čítající více než 1 500 dóz za sumu, jež odporovala jeho pruské šetrnosti. Jedna z nejcennějších dóz jeho sbírky je k vidění ve vídeňském muzeu tabáku. Je z broušeného achátu ve zlatém obalu s diamantovým lemem. Vypráví se, že v roce 1759 při bitvě u Kunersdorfu měl král ve svém vojenském kabátu kovovou dózu se šňupacím tabákem. Od ní se prý odrazila kulka z ruské pušky. On jen poznamenal: „Tady vidíte, k čemu může být tak malá zátěž a tak velká vášeň dobrá“. Však také dodnes je Německo zemí, kde se nejvíce kouří a ještě více šňupe.

Pruský král Fridrich II. si byl vědom toho, že pevnost Olomouc nebude moci dobýt za pochodu, ale zdlouhavě obléhat. K Olomouci nasměroval svoji armádu operující ve Slezsku vzápětí po kapitulaci Svídnice a do 19. dubna ji soustředil v táboře u Frankensteinu (Žabkowice Šlaskie). Své vojenské síly rozdělil na dvě části. Větší z nich tvořilo osmačtyřicet praporů pěchoty, dvě setniny pěších myslivců, třiačtyřicet eskadron jezdectva, jimž velel král osobně. Předvoj postupoval s předstihem jednodenního pochodu. Dne 25. dubna dorazil do Nisy, 27. dubna do Nestadtu (Prudnik) a odtud postupoval na Opavu. Mezitím pruský generálporučík Bedřich Evžen kníže würtemberský, který stál se svými jednotkami v horním Slezsku, napadl císařsko-královské vojsko generála jezdectva de Ville u Opavy. 

Ten se svými vojáky nemohl vzdorovat pruské přesile a ustoupil. Cestou dal za sebou strhat mosty přes Moravu a Moravici a 2. května dosáhl Olomouc. V pevnosti nechal pěší pluk, aby posílil posádku, a s jezdectvem ustoupil směrem na Prostějov. Dne 29. dubna pruský král se svým předvojem obsadil Opavu. Polní maršál Keith postupoval za předvojem a táhl s sebou proviant i munici asi na tisíci vozech. Generálporučík Ziethen zůstal zatím v pohoří u Landshutu a Fouqué v Kladsku. Pruský předvoj vypochodoval 1. května z Opavy, cestou nenarazil na žádný odpor, postupoval směrem na Budišov nad Budišovkou, Domašov nad Bystřicí, Těšínov a 3. května dosáhl Štarnova u Šternberka.

Hlavní voj 25. dubna tábořil v Nise a 28. dubna se vydal na pochod za králem. Ve stejný den, tedy 3. května, přicházely jeho jednotky do Šternberka. Polní maršál Keith zaujal pozici u Štarnova, kdežto Fridrich II. s předvojem, posíleným některými jednotkami Keithovými, operoval severozápadně od Olomouce. Obsadil Uničov a 5. května překročily jeho jednotky u Litovle Moravu. Odtud pak spěchaly k Olšanům. Lákaly je totiž tamější vojenské sklady. Bránilo je asi 300 husarů. Ti před pruským náporem ustoupili do Prostějova a Olšan i skladů se zmocnili Prusové. Odtud pak vyslal pruský král plukovníka Wernera se dvěma pluky husarů do Prostějova. 

V tomto městě byly habsburské jednotky pod velením generála de Villa. Ty pod nátlakem pruských husarů ustoupily k Brodku a Prostějova se zmocnili Prusové. Bedřich II. zde ponechal posádku pod velením knížete würtemberského a vrátil se do Litovle. Pruský král obsadil rychlými operacemi široké okolí Olomouce, aby zabezpečil obléhání pevnosti a aby získal co nejvíce proviantu pro armádu a píce pro koně. Dokonce měl v úmyslu zaútočit na Litomyšl a zmocnit se tamějších vojenských skladů. V tomto činu mu ale zabránil rakouský maršál Daun. Současně se zabezpečováním obléhacího prostoru se pruské jednotky stahovaly do okolí Olomouce a postupně obkličovaly pevnost. Pruští vojáci drancovali okolní vesnice, páchali násilnosti na lidech a násilím vymáhali potraviny. Místy naráželi na přední stráže habsburských vojsk v blízkém předpolí pevnosti. 

Poprvé byli Prusové spatřeni před Olomoucí 3. května a dva dny poté se již pruští husaři proháněli okolními vesnicemi za kořistí a zapálili buď ze zlomyslnosti, nebo neopatrnosti vesnice Tršice a Trusovice. Pruští husaři a dragouni se projížděli okolím Slavonína a před bránou Hradskou. Zřejmě prováděli rekognoskaci terénu. Dne 7. května založili požár v Bohuňovicích a Dubanech. Od 7. května Prusové již budovali některá zařízení k táboření a obléhání pevnosti. Mezi vesnicemi Křelov a Horka založili tábor a začali stavět polní pekárny. U Horky a Chomutova se pustili do stavby mostů přes Moravu. Dne 9. května zasáhla vesnici Tršice další pohroma. Prusové si vynucovali na místních obyvatelích potraviny. Jelikož všechno nemohli odvézt najednou, zapečetili jejich komory a vinné sklepy. Obyvatelé Tršic pruské pečeti porušili a vojáci je potrestali drancováním a zapalováním příbytků. Dne 12. května přitáhly pruské jednotky, čítající na 600 pěšáků a 800 jezdců, k Dolanům pod Svatým Kopečkem. Zde pruští vojáci narazili na hlídkující stráže obránců. Strhla se mezi nimi šarvátka, která skončila ústupem Prusů. Habsburské hlídky vyslídily, že Prusové v lesích u Chomutova a Černovíra pletou z větví stromů a proutí hradební koše neboli gabiony. 

Koše se při oblékání naplňovaly pískem nebo hlínou a stavěly se z nich místo náspů hradby, zejména reduty pro dělostřelecké baterie, nebo různé zátarasy. Prusové rovněž z prutů a rákosu vázali fašiny čili otepi, z nichž se pak zřizovaly zástěny chránící zákopníky při kopání zákopů, případně se používaly na zakrývání přibližovacích zákopů před palbou z hradeb. Dne 15. května se objevila na Tabulovém vrchu skupina vysokých pruských důstojníků. Zřejmě si prohlíželi polohu pevnosti a posuzovali optimální směr pevnosti a posuzovali optimální směr útoku na hradby a město. Aktivita pruských vojsk v okolí nenechala velení pevnosti na pochybách, že nepřítel se rozhodl obléhat a dobýt Olomouc.

Obléhání Olomouce trvalo dlouho. Pruskému vojsku docházely zásoby, bylo třeba munice, i peněz na výplaty vojáků. Jenže okolí Olomouce, Šternberka, Moravského Berouna a dalších měst bylo místem stálých šarvátek drobných oddílů obou stran. Tudy by zásobovací oddíl neprojel nepozorovaně. Pruský král z tohoto zjištění vyvodil dvojí závěr: Za prvé vyvstala nutnost sestavit mimořádně velkou kolonu zásobovacích vozů, jejíž silná ostraha by odradila každého útočníka z císařsko-královské strany, a za druhé zřejmá potřeba použít starší a již delší dobu méně užívané cesty z Opavy přes Melč, Budišov nad Budišovkou, Domašov nad Bystřicí, Jívovou a Dolany. Je třeba říci, že Bedřich II. znal tuto trasu nejen z mapy, nýbrž i z vlastní nedávné zkušenosti, nehledě už na pochod jeho armády koncem roku 1741. 

Hlavní nevýhodou nově zvolené trasy byl členitý a nepřehledný terén, jehož vinou měla cesta s neupravovaným povrchem mnoho zatáček a oklik. Krajina, kudy procházela, se rozkládá na východních Nízkého Jeseníku s průměrnou nadmořskou výškou kolem 600 metrů, přičemž relativní převýšení se dá počítat v desítkách metrů. Terén umožňoval až na nepatrné výjimky, k jakým patřilo údolí řeky Moravice, pohyb nejen pěchotě a jezdectvu, ale i dělostřelectvu a vozatajstvu, ovšem nikoli ve velkých masách. Mimo několik nepatrných úseků se musely povozy na původní trase mezi Opavou a Olomoucí pohybovat v jediné řadě za sebou, takže při vzdálenosti obou měst, jež činí asi 75 km, se snadno mohlo stát, že se u mimořádně početné kolony budou první vozy blížit k Olomouci, zatímco poslední budou teprve vyjíždět z Opavy. I při absolutním pořádku, který ovšem bylo obtížné zachovat, měla kolona při předpokládaném počtu 4000 vozů s dvouspřežím zaujmout délku 45 km. 

Četné úvozy se v případě deštivého počasí, na přelomu června a července nijak neobvyklého, mohly stát nejen pastí pro jednotlivé povozy, ale i obtížně překonatelnou překážkou pro celý transport. Za takových okolností mohl být pochod zásobovací kolony z Pruského Slezska přes Opavu na Olomouc úspěšný jedině v případě, kdyby se podařilo docílit jeho plného utajení. Jenže to se nepodařilo. Objevil se dokonalý špion – Max Grubner z Moravského Berouna. Ten se tak dlouho pohyboval v Opavě, až vyzvěděl, co chtěl a podařilo se mu informovat rakouského generála Laudona o síle a postupu pruské zásobovací kolony. Snad pouze náhodou si vybral Laudon za sídlo svého štábu dům č. 4 na berounském náměstí, v němž měl koželužnu, světe div se, strýc našeho špiona Maxe Grubnera.

K prvnímu střetu došlo u Guntramovic. Po vyčerpávajícím pětihodinovém boji a ztrátě klíčových postavení na obou křídlech sestavy nezbylo generálmajoru Laudonovi nic jiného než vydat rozkaz k ústupu směrem na Moravský Beroun. Ten proběhl v naprostém pořádku, neboť Prusové neměli dost jezdectva k pronásledování protivníka. Z hlediska ztrát by bylo možno označit výsledek srážky u Guntramovic za nerozhodný. Laudonův odřad měl, podle hlášení jeho velitele 51 mrtvých, 111 raněných a 399 pohřešovaných mužů, dále postrádal 21 koní a blíže neurčený počet děl. Prusové ztratili 120 mužů zajatých a nezvěstných, mrtvých však měli mnohem více, protože byli po větší část boje útočící stranou. Generálmajor Laudon nedosáhl hlavního cíle, jímž bylo rozbití pruského zásobovacího transportu, a z tohoto hlediska se mohl považovat za poraženého. Na druhé straně však byl úspěšný v boji na zdrženou, neboť zcela zkřížil časový plán plukovníka Mosela, který ke dni odpočinku před bitvou musel přidat další den po bitvě. Čelo zásobovací kolony bylo rozptýleno a v ostatních částech se šířila panika a zmatek. Za dané situace bylo skutečně asi nejmoudřejší soustředit celý transport ve vozovém ležení na Modřínovém poli mezi Starou Libavou a kótou 636 (Kamenný kopec).

Olomoouc

Neúspěšné obléhání Olomouce…

Zatímco Laudonova pěchota se prodírala obtížným terénem jihozápadně od cesty z Moravského Berouna do Nové Vésky, postupovalo jeho dělostřelectvo i jezdectvo, jež ve strážce u Guntramovic utrpěly mnohem menší škody, rychlejším tempem po její severovýchodní straně, až dosáhlo návrší mezi Novou Véskou a Starou Libavou, kde se ocitlo takřka na dosah dvou pruských dragounských pluků a šesti husarských eskadron, jež proti nim postavil generálporučík Ziethen. Laudonovi jezdci z dragounského pluku falckrabí zweibrückenského a husarského pluku hraběte Nádasdyho vůbec nebrali ohled na skutečnost, že nepřátelská kavalerie je téměř o třetinu silnější, prudkým útokem ji rozprášili a zmocnili se značného počtu zajatců. Málem se mezi nimi ocitl i sám Ziethen, avšak ten měl naštěstí výborného koně. 

Pruský vozový tábor tak byl zbaven posledního zbytku svého vnějšího krytí až na jeden granátnický prapor, který dosud držel své postavení mezi usedlostmi Nové Vésky. Avšak i ten byl po krátkém a krvavém boji donucen k ústupu. Na ohnisko posledního pruského odporu hájené třemi pěšími prapory, několika jezdeckými eskadronami a sedmi děly se chystaly zaútočit čtyři prapory Laudonovy řadové pěchoty a větší počet hraničářů, zatímco jeho dělostřelectvo rozbíjelo nepřátelskou vozovou hradbu. Po zuřivém a krvavém boji na bodák zůstal ležet na bojišti téměř celý prapor pěšího pluku prince Ferdinanda, složený převážně z nováčků. Výbuch několika muničních vozů přiměl poslední obránce ohrazeného pruského ležení k ústupu, který kryly na Ziethenův rozkaz poslední bojeschopné jednotky v prostoru mezi Starou Libavou a Norberčany. 

Ale i tak padla většina dosud nedotčených pruských zásobovacích vozů do rukou císařských husarů a hraničářů, kteří pronásledovali Prusy a ke břehům Moravice. Pruský předvoj pod velením generálmajora Krockowa do boje u Domašova vůbec nezasáhl a spokojil se záchranou asi 250 zásobovacích vozů. Krockow s nimi táhl k Olomouci nikým neznepokojován, protože kořisti leželo v terénu mezi Domašovem a Budišovem takové množství, že je vítězové nestačili ani pobrat. A tak si musel Fridrich II., jinak úspěšný vojevůdce, zapsat své působení v Nízkém Jeseníku jako prohru. Neboť po rozprášení zásobovacího oddílu sebral zbytek vojska a nechal Olomouc Olomoucí a Moravu Moravou.

P.S. V roce 1754 byla v Olomouci dokončena stavba úžasného monumentu známého dnes pod názvem „Sloup Nejsvětější Trojice“, dnes barokní památka světového kulturního dědictví. Když o čtyři roky později ohrožovaly střely z pruských děl toto krásné dílo, vyslali olomoučtí k pruskému generálu Jamesi Keithovi procesí, které generála požádalo, aby sloup jeho dělostřelci ušetřili. Keith se projevil jako gentleman. Dodnes je v upomínku této příhody v dříku sloupu umístěna napodobenina dělové koule, připomínající jednu z mála světlých epizod tehdejších válek prusko- rakouských.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.