Kolem 21. srpna myslívám rok co rok na okupaci v roce 1968. V různých souvislostech – tu o pražském jaru, jakou mělo či nemělo naději a jaký mělo či nemělo smysl, tu zas o nenásilném odporu nebo o různých věcech, velmi často o Sovětském svazu a Rusku. To i letos, a samozřejmě taky o Krymu a Ukrajině.

Koncem jara se mne na jedné besedě ptala jedna milá paní, proč mi anexe Krymu vadí, vždyť byl přece vždycky ruský? Je to ostatně argument, který slyším, ale hlavně čtu na různých webech velice často. Žasnu nad tím. Krym byl přece ruský od té doby, co ho dobyla Kateřina II., což zase není historicky tak dávno. Ale tady to začíná: měli bychom se shodnout na tom, od které doby počítáme dějiny, co ještě platí a co už ne. Těžko si budeme představovat, že hranice, v nichž se rozkládala Římská říše, zakládají pro dnešní Itálii nějaké nároky, že.

Jenže s Krymem se to má poněkud jinak – že ho Chruščov (dekret ostatně podepsal někdo jiný) „dal“ v padesátých letech Ukrajině, přece vůbec neznamená, že by se jeho anexí naplnila nějaká odvěká spravedlnost! Právě proto, aby si státy libovolně neuzurpovaly všelijaká, často pochybná odvěká práva, existují mezinárodní smlouvy. A územní celistvost Ukrajiny garantovala mezinárodní smlouva za to, že se Ukrajina vzdá atomových zbraní. Jedním z garantů této smlouvy byla Ruská federace. A co na to ostatní garanti? Skoro nic – pár námitek a po dlouhé době sankce. Vypověděl někdy někdo tu smlouvu? Nikoli. Ruská federace tedy nectí vlastní smlouvy. Pro nás, občany někdejšího sovětského bloku, to není nic nového, Sovětský svaz také prosazoval svou dominanci nepřijatelnými způsoby, srpnová okupace z roku 1968 je jen jedním z hojných příkladů.

Vyslechla jsem už mockrát námitku, že Rusko není Sovětský svaz, že tam není komunismus a podobně. Ale komunismus byl přece jen jedno dějinné období, krutý a ekonomicky nevýkonný hospodářský režim, který právem odchází do zapomnění. Rusko přece existovalo dávno předtím, než někdo vymyslel jakýsi komunismus. A jeho velmocenské ambice jsou nepopiratelné, národy republik bývalého SSSR by mohly vyprávět! V tomto ohledu Sovětský svaz jen převzal strategii svého carského předchůdce, na to přišli dávno přede mnou chytřejší než já.

Problém je, že Západ si pořád myslí, že Ruská federace je země jako každá jiná, se kterou se dají uzavírat smlouvy. Totiž…když nedávno navštívil Prahu Saša Podrabinek, bavili jsme se o tom. „Západ si myslí, že se s Ruskem může dohodnout, a to je chyba,“ říkala jsem. „Ale ne,“ namítl Saša. „Samozřejmě se může dohodnout. Chyba je, že ty dohody prostě nic neznamenají.“ Ano, smlouvy se uzavírat dají, ale jak to bude s jejich dodržováním, to už je jiná.

LN, 22.8.2014