Před 30 lety na Maltě skončila studená válka. Fakt?

Co se stalo 3. prosince 1989? Ta otázka zní jako z testu ke 30. výročí svobody. Na ten den si asi už moc lidí nevzpomene – necinkalo se masově klíči a Havel nevystoupil na balkonu Melantrichu, že. Pokud si někdo vzpomene, napadne ho představení rekonstruované vlády Ladislava Adamce, v níž bylo 16 členů KSČ, socialista, lidovec a tři nestraníci. V atmosféře doby už neměla šanci a dějiny kráčely dál, k úplnému odchodu KSČ od moci. Ale zkuste si představit, že by někdo v té emočně vypjaté atmosféře prohlásil: „Lidi, nebazírujte na takových detailech, vždyť právě končí studená válka.“ Byl by asi prohlášen za Marťana. Leč s odstupem 30 let vidíme, že šlo o skutečně důležitou věc.

Třetího prosince 1989 skončil dvoudenní summit lídrů Gorbačova a Bushe staršího na sovětské lodi na Maltě. Ukončil studenou válku, leč v ovzduší pádu berlínské zdi i komunismu byl přehlušen jásotem, rušením ústavního článku o vedoucí roli KSČ a podobně. I proto nikoho neznepokojilo, že svět sice z Malty slyšel vřelá slova, ale neviděl písemnou dohodu, nějakou závaznou smlouvu podobnou té z Versailles či Postupimi (však také Moskva nepodepisovala bezpodmínečnou kapitulaci). Tím větší překvapení či znepokojení nastalo později.

Stále výrazněji – v Rusku od nástupu Putina – začalo být jasné, že konec studené války se na Západě a Východě vykládá různě. My, kteří jsme po 40 letech opustili moskevský blok, jsme svobodu vnímali jako volnou soutěž idejí, spojenectví i volby vojenských aliancí (vstupu do NATO). Moskva ji vnímala jen jako úlevu od vzájemné jaderné hrozby, ale vstup bývalých satelitů do NATO chápala jako podraz. Problém je, že na Maltě nebyl vyjednán žádný závazný dokument. Moskva tvrdí, že tam dostala slib nerozšiřování NATO na východ. Nelze to ale doložit závazným textem podepsané smlouvy, neboť žádná nebyla. Je to jen interpretace ruských lídrů.

Třetí prosinec 1989 přinesl konec studené války, ale jen v podobě historického okna příležitosti, jež se otevřelo na krátkou dobu. I proto si mohl v roce 1991 David Černý dovolit natřít sovětský tank na pomníku na růžovo, kdežto teď vyvolávají třenice jakékoliv úvahy kolem sochy maršála Koněva či plány starosty Řeporyjí na pomník vlasovcům. Smlouva-nesmlouva z Malty a euforické doby nese své plody: co se nestihlo v revoluční dekádě svobody, se už nestihne.

LN, 3.12.2019