Naštvat sousedy – jinak se páteční běloruský státní svátek, který vyhlásil Alexandr Lukašenko pod názvem Den národního sjednocení (ale volno nedal, je to pracovní den), snad ani označit nedá. Sedmnáctého září 1939 totiž Sovětský svaz z východu napadl Polsko; připojil se tak k hitlerovskému Německu, které předtím 1. září vpadlo do Polska ze západu, a fakticky tím v Evropě zahájil druhou světovou válku.

Lukašenkův státní svátek má oslavit, že sovětská invaze do Polska „připojila“ k Bělorusku jeho dnešní západní území. Nebudu se pouštět do dalekosáhlých historických exkursů, ani nehodlám hloubat nad tím, komu by mělo „právem“ náležet území, jež bylo před druhou světovou válkou polské a dnes je běloruské. Dějiny nejsou vždycky spravedlivé a dějiny zmíněného území jsou dlouhé a spletité, ale snad jsme se v Evropě dohodli, že hranice jsou hranice, a pokud by je chtěl někdo měnit, musí se dohodnout.

Jde mi o něco jiného – totiž právě o ten nově vyhlášený státní svátek. Pro Polsko je 17. září dnem potupy, urážky a prohry a Lukašenko to samozřejmě dobře ví. Udělat z tohoto dne běloruský svátek, to je jako facka Polákům. A o to tomuhle běloruskému politikovi také jde. Má na Polsko pifku, podobně jako na Litvu a na celou Evropskou unii. Nejen proto, že kritizují jeho domácí politiku a represe, jimiž pronásleduje opozici, ale i proto, že ochotně přijímají Lukašenkovy odpůrce, kteří prchají před pronásledováním i před neblahými vyhlídkami, které doma mají. Jiným projevem Lukašenkova vzteku na demokratické sousedy je, že jim na na hranice vozí uprchlíky, které si – možná právě za tím účelem – přiváží, buď z Afghánistánu, anebo odjinud.

Lukašenko dal na jaře Bělorusům na vybranou, zda chtějí slavit národní sjednocení 17. září, kdy Polsko přepadla Rudá armáda, nebo raději 14. listopadu, kdy v roce 1939 Nejvyšší sovět Běloruské SSR rozhodl o připojení západních území obsazených Rudou armádou. To by bylo pro polského souseda podobně potupné. Nevím, s jakým nadšením Bělorusové rozhodovali, nevím ani, zda by náhodou někteří obyvatelé západních částí Běloruska nechtěli raději patřit k Polsku, a samozřejmě také nevím, s jakým nadšením dnes ten svátek slaví. O skutečných náladách se z běloruských sdělovacích prostředků člověk moc nedozví, pro ty je důležitější propaganda. A propaganda, jak známo, hledí spíš na jiné věci než na pravdu...

Zato vím, že Vjasna, která je už dlouhá léta v Bělorusku nelegální, a sedm členů jejího vedení sedí za mřížemi, zahajuje – bez ohledu na státní svátek – 17. září kampaň za propuštění obránců lidských práv. A vím docela jistě, že pro mne Bělorusko reprezentuje Vjasna a loňští demonstranti proti falšování voleb, a ne Alexandr Lukašenko. Ten má sice k dispozici obušky i ruce, které jimi mlátí, instituce a média i jejich zaměstnance, ale nemá to, co pro mne vládce legitimizuje – souhlas většiny obyvatel.

LN, 17.9.2021