Zápasu s covidem velí generálové. V Německu!

Stává se, že uprostřed vlny pandemie se mění vlády. Je to případ Česka i Německa. Přitom už od loňska se říká, že v boji s covidem je hlavní neměnit strategii. Za příklad se uvádí Švédsko, jež stále trvá na liberálním modelu, a byť zpočátku zaznamenalo kiksy a ztráty, tak se mu to vyplácí. Ani u nás se strategie neláme přes koleno. Dokládá to společný apel premiérů Babiše a Fialy. Jestli se někde strategie mění, tak překvapivě v konsenzuálním Německu. A jestli má ta změna symbol, je jím muž, kterého nová vláda postaví do čela krizového štábu – generál bundeswehru Carsten Breuer.

Když se stal generál Figliuolo „velitelem války s covidem“ v Itálii či admirál Gouveia e Melo „velitelem očkování“ v Portugalsku, moc pozornosti to nebudilo. Evropané si toho všimli až ve chvíli, kdy se ty státy pozdvihly z role covidových průšvihářů do role příkladů. Německo je ale jiný případ. Poválečná Spolková republika sice vybudovala bundeswehr a vstoupila do NATO, ale k vojenské tradici či veřejné roli vojáků se nehlásila. A sílící Zelení, jeden z pilířů nastupující vlády, prosluli jako ryzí pacifisté.

V Německu je sice armáda pod kontrolou parlamentu, ale stejně se jí buď straší coby hrozbou návratu nacionalismu, nebo si lidé dělají legraci z její nebojeschopnosti. Jdete-li po Paříži, na ulici potkáváte vojáky v uniformě, v Německu nikdy. Působilo to tak, že po tři generace byla armáda zalezlá v kasárnách a vylézala jen na expedice. Až jmenování Carstena Breuera do čela krizového štábu ukazuje, že teče-li národu do bot a nákaza se utrhne ze řetězu, i koalice se Zelenými vsadí na generála se zkušeností z Afghánistánu.

Snad tu jde i o cosi obecnějšího. Ukazuje se, zatím v Itálii, Portugalsku a Německu, že „staří bílí muži“ ještě nepatří na smetiště dějin, kde je chtějí vidět pokrokáři. Nebo že po traumatu evakuace z Afghánistánu mohou být vojáci užiteční i doma. Což jsou témata, která si zaslouží pozornost i nás a našich vojáků.

LN, 1.12.2021