Není možno jinak, název známého izraelského seriálu z prostředí tajných služeb a speciálních jednotek se sám přímo vnucuje. Předivo blízkovýchodního prostředí neustálých sporů, třenic či válečných zápasů je Fauda čili Chaos. Pro teď zas o něco víc, jelikož se na strategickém území zvedá výš a výš další velká vlna, tsunami bojů mezi Státem Izraelem a Palestinci bez státu.

Osud nám určil žít v době, kdy takzvaný americký mír již dávno odpočívá v pokoji a vzrůstá chaos. Jedním z jeho patrných projevů je ukrajinská válka, jejíž začátek býval častován krutým žertem, že Vladimír Vladimirovič Putin zaslouží Nobelovu cenu za medicínu, jelikož jediným úderem vyléčil až nekonečné vytěžování covidové epidemie jakožto nejkřiklavějšího námětu (mediálního) trhu. V tomhle ohledu strašidelného nástroje v příležitostně ještě strašidelnějším boji o co největší pozornost konzumentů (zpráv).

Nyní je nadmíru pravděpodobné, že masivní raketový úder se současným vpádem vražedných komand Hamásu do jižního Izraele i následná odveta, dokonce msta, židovského státu zase odkloní nemalý segment mezinárodní pozornosti od ukrajinské války. Nemluvě o značné pravděpodobnosti zvýšeného tlaku na Kyjev, aby konečně otevřeně hledal nevojenské východisko z lidských jatek. Je to dokonce natolik evidentní, až se objevila tragikomická obvinění, že za výpadem z Pásma Gazy stojí onen všeobjímající démon Putin. Což koneckonců pro zjevnou absurdnost vyloučil sám izraelský velvyslanec v Moskvě…

Jiná věc, že se ošemetná bezpečnostní situace vysoce nadstandardního amerického spojence Kremlu z vícero hledisek notně hodí. Ale nejen jemu přirozeně, nýbrž mnoha hráčům mezinárodní politické simultánky. Včetně těch, kteří krůček za krůčkem hledají zadní vrátka z jednoho už skoro nekonečného proxykonfliktu, který je kupříkladu průměrnému americkému voliči doteď vcelku nepochopitelný. Třebas prostřednictvím nějakého jiného, jaksi srozumitelnějšího válčení. Nebylo by to rozhodně poprvé.

Ve vysoce explozivním prostředí Izraele a širokého okolí, kam bylo prý již prodáno hodně zbraní určených původně Západem pro ukrajinskou frontu, se kříží zájmy kdekoho. Ambice sankcionované Íránské islámské republiky (podpůrce Hamásu s Hizballáhem či nesmiřitelného nepřítele „sionistického projektu“) se spády mnohdy geopoliticky lavírujících arabských zemí. Projevují se tu ambice sílícího Erdoganova Turecka, zmíněného Ruska nebo samozřejmě předvolebního USA coby patrona židovské domoviny, co navíc třeba v sousední Sýrii udržuje své nezákonné okupační jednotky…

Ani počátky tohoto zdánlivě lokálního konfliktu, jenž je „novátorský“ tím, že začal pro Izraelce ponižujícími boji na samotném izraelském výsostném území, nejsou zrovna zřetelné. Stejně jako ten ukrajinský jej obestírá mnoho nejasností, usilovně stupňovaných olbřímí propagandistickou mytologií obou širokých stran. Zabíjejících pravdu a její hledání tak usilovně, aby nebylo pochyb, že nepřítel nemá lidskou tvář. Aby například odvetné zastavení zdrojů vody, potravin či energií všem civilistům vzalo obecenstvo za zcela legitimní prostředek. Seriózní nástroj jakéhosi paušalizujícího trestu „teroristickým zvířatům“. Přičemž sám o sobě pojem terorismus, připomeňme si, nikdy nedošel nesporného vymezení, ale o to častějšího se mu dostává zneužití. Jeví se proto hrozně nápadným, že výchozímu úderu Arabů začali (pro)izraelští propagandisté okamžitě přezdívat „izraelské 11. září“. Čím je to nápadné? Jelikož si snad ještě můžeme všichni vybavit, ke kolika obrovským špinavostem globálního formátu posloužila Bushově administrativě hysterie kolem spektakulárního ataku na Pentagon nebo Světové obchodní centrum. K čemu všemu posloužila „válka proti terorismu a Ose zla“…

Stran kupy nejasností bude asi nejdůležitější otázka, jíž už vyslovili zkušení židovští vojenští veteráni: Jak se mohl mimořádně rozsáhlý, nápaditý i koordinovaný přeshraniční vpád z Gazy (a jeho jistě měsíce trvající přípravy) vyhnout pozornosti vyspělých izraelských tajných služeb? Proč byla ignorována varování z Egypta a velmi pravděpodobně i od dalších spojenců? Těžko všechno „hladce obrace“ vysvětlit pouhou přehnanou sebejistotou, stereotypem relativně poklidných let či léty probíhající hlubokou vnitropolitickou krizí Izraele, jestliže navíc zrovna procházelo 50. výročí jomkipurské vojny, co arogantním vítězům předchozí války šestidenní – navzdory jejich vojenskému vítězství – dost srazila hřebínek...

Ať už šlo přeci jen, dejme tomu, výhradně o starý dobrý šlendrián anebo se snad v některých kruzích vyskytly jakési postranní politicko-bezpečnostní úmysly, vyznění je jasné. Napadený se s až ostentativní podporou svých patronů snaží změnit krizi v příležitost – a vytěžit jí do maxima. Jeho odveta se tudíž evidentně ani náhodou neomezuje na samotný Hamás. A je také nejspíš definitivní amen s hledáním cest k již průběžně fakticky opouštěnému projektu dvoustátního řešení. Také v téhle rozjíždějící se 2. jomkipurské válce hrozí protivným stranám ještě hlubší zabřednutí do problému vzájemných nenávistí. Pokroku v hledání konečného řešení. Faudy v širokém měřítku.

Obdobný komentář publikovala Mladá fronta