(Předchozí část zde)

Vraťme se k tématu, i když čtenáři navrhli mnoho odboček různými směry.

Co se stane, když se Evropa rozvede? Tedy když se rozpadne Unie? Jistě, je zde možnost, že se "Brusel" vzchopí a umravní. Domnívám se, že je to bohužel možnost jen málo pravděpodobná, až ryze teoretická. Musel by totiž přijít nějaký Gaius Julius Cesar a neschopnou a upadající říši bezohledně přetvořit. Žádného nevidím. Spíše očekávám nějakého Gorbačova, muže plně soustředěného na vylepšení Unie, který však různými "demokratizačními" a ideově a v dobré víře učiněnými skutky rozpad urychlí a dokončí.

Ideoví souputníci Unie, zastydlí v začátku 90. let, jsou v celé Evropě skutečně zoufalí. Vždycky si přitom vzpomenu na okamžik, kdy jsem stál s Josefem Smrkovským na jejich zahradě, už po roce 1970, kdy na mé nadšené plédováni pro "demokracii" pravil: "No, Václave, jen se bojím, abys nebyl z té skutečné demokracie jednou tak zklamaný, jako my jsme byli ze socialismu."

Já jsem moc nečekal, ale velká část evropské levicové inteligence ano. Jak to dopadlo, vidíte na zoufalém článku od jednoho muže, kterému se rozpadl svět, Jan Urbana: Český stát jako gangster. Jen čiré zoufalství nad koncem vlastních idejí lze najít v onom výlevu vzteku a zklamání. Takovýchto Urbanů jsou v Unii statisíce. Jejich duchovní přátelé, co ovládli Unii, se snaží za každou cenu zabránit nevyhnutelnému: změně.

Obávám se však, že jí nezabrání a rozpad Evropské unie by byl pro nás katastrofou. (A to dnes a denně nadávám na současnou Unii, šílený produkt současných jejích vládců.)

A nejen to. Současný svět je natolik propojen, že by si celá Evropa takovýto rozvod šeredně odskákala. Hlavně ekonomicky.

Takže, protože v podstatě nemůžeme rozhodným způsobem zabránit případnému rozpadu Unie, měli bychom přemýšlet, co s tím. Nebo co s námi. Jen tak akademicky, s vědomím toho, co říkal Helmuth Karl Bernhard von Moltke starší, a to že " žádný plán nepřežije setkání s realitou".

Vycházejme z fakt:

Můžeme říci, že se Unie dostala svým způsobem někam z hlediska RHVP do roku 1968 a jen se čeká, (obrazně řečeno), jaká vojska (dnes peníze) a kam pošle vládnout "EU komisaře" kteří jsou dnes instalováni v Řecku a Itálii.

Zatímco komunisté drželi společnost v podřízenosti terorem a tím, že brali děti lidí jako "rukojmí" (kdo není v ROH a SČSP, toho dítě se nedostane ani na střední školu, atd.). Dnes opět funguje jiná tradiční donucovací pomůcka: Dluhy. Údajně to byl Václav Komárek, který pronesl: Dluhy je tradičně kontrarevoluční (ve smyslu "revoluce zadržující") nástroj, jakým jsou lidé drženi v poslušnosti. Nepodce­ňujme tuto pět století politicky zne­užívanou funkci dluhů. Kdo má dlu­hy či hypotéku, nebude se bouřit, aby neztratil práci, nepřišel o dům a možná i o rodinu. Vtip je v tom, že do dluhů se lidé pouští dobrovolně a nadšeně, mnozí se sebevražednou silou.

Neonormalizace (časopis Vesmír, Krajně neúplný slovník divných věcí a podezřelých procesů – autor Václav Cílek) je sterilizační proces politic­kého zprůměrování. V české spo­lečnosti začíná někdy po roce 2000, kdy začalo docházet k omezování počtů alternativních pořadů ve stát­ních médiích, alternativních časopi­sů a různých akcí podporovaných grantovými systémy. Neonormali­zace vede k potlačování nepříjem­ných zpráv např. o nepokojích ve Španělsku, zkreslování a zplošťová­ní politicky obávané reality - např. ve zprávách o hnutí "Occupy Wall Street" se jako typický představitel vybere asociální bezdomovec s dredy.

Normalizace (komunistická) 70. let pracovala s cenzurou a násilným potlačová­ním informací. Současná neonorma­lizace nejčastěji pracuje s mlčením o citlivých tématech, účelovým vy­bíráním faktů a vizuální nápovědou či přímo falzifikací - tedy takovým výběrem obrazu (fotografie, videoklipu), který působí objektivně, ale dě­ní zkresluje.

Lze očekávat že tato neonormalizace vydrží dalších deset či dvacet let, přičemž budeme stále a stále zaostávat.

To je také jedním z hlavních důvodů velké části dosti šílených představ o realitě mnoha našich současníků. Věc pak zhoršuje tzv. mediokracie, rozšířená ve všech vyspělých státech světa.

Co budeme dělat my?

Myslím, že něco podobného jako naši předkové již od 8. století. Snažit se přežít v mocenském střetu Východního ženicha se Západním ženichem (viz první část článku), kteří jsou obecně personifikováni do podoby Německa a Ruska.

Můžeme sice zkusit nějakou jinou spolupráci, jako byla svého času velice dobrá a fungující spolupráce s Polskem (v době Jagellonců), můžeme přemýšlet, že v době krize vytvoříme s oslabeným Slovenskem konfederaci, a to je asi tak vše. Reálné to moc není.

Dále pak můžeme uvažovat, což byl svého času "mediální hit", že bychom se stali další "spolkovou republikou" Německa. I kdybychom pominuli otázku Sudet (v což v historické době nedoufám), stali bychom se bývalou NDR. Ovšem bez nároku na příspěvky. Komárkovo heslo "marka za 4 koruny" by nás při realizaci dostalo na desetiletí a možná na celé staletí "do kolen". Viz minulé pokračování a odkaz na článek Německo, stát který zkrachoval.

Budeme se tedy stahovat do sebe? Něco jako kruhová obrana či "čučche", jako to vyhlásil Kim Ir Sen? Ani náhodou. Musíme jako dosavadních více než dvanáct století spolupracovat ve větším celku. V jakém celku, toť otázka.

Nejprve konstatujme, že v krátké době může mít Unie mnoho "nových členů" odtržených od mateřských států, jako to udělali Slováci. Je totiž rozhodně lepší sedět při jednáních, byť na "malé stoličce", než tam být zastupován někým jiným. Pravděpodobné nové státy:

(Podle vzoru dělení "Československo - Slovensko") : " Španělsko - Katalánsko (+Baleáry a Valencie) – samostatné Baskicko", "Francie - Korsika - Bretaň", "Velká Británie - Skotsko – Severní Irsko - Wales", "Německo - Bavorsko (to není nesmysl, jde o peníze a oni jsou stále ´Freistaat Bayern")". "Belgie se rozpadá na tři části´: Valonsko - Vlámsko - Brusel", v rámci "vyvažování" by pak musela Unie uvažovat o přijetí Makedonie, Srbska a Černé hory, případně Albánie. A to pomíjím problém Turecka, po prohlášení Erdogana v Berlíně v těchto dnech, kterému budu věnovat zvláštní článek.

Jsou zde i jiné možnosti, které nejsou úplně od věci:

Dobře to popsal Stanislav Komárek v Respektu 44/2012 v článku "Losnu nebo Mažňáka". Píše tam o cestě po Číně: "Náhle mi bylo jasné, že nestane-li se něco naprosto nepředvídatelného, upadne tak do deseti let Evropa do ekonomické a v důsledku toho i do politické závislosti na Číně. Do pěti let se dá očekávat, že se naše i evropské politické strany budou profilovat jako "pročínské" anebo "protičínské". Ostatně ono už se to děje. Zelení a pražská kavárna jsou silně "protičínští", sociální demokracie a ODS jsou "pročínské"."

Lze tedy předpokládat, že Unie současnou krizi přežije a důsledkem bude její další úpadek. České republice pak nezbývá než hrát úlohu "vnitřní opozice", což je úloha velice nevděčná a těžká. Pokud se u nás dostanou k moci socialisté, jejich nadšení pro EU pod tíhou reality rychle opadne. S komunisty nelze dlouho spolupracovat, ti nemohou být dlouho prounijní, současné marxistické a maoistické zelené vedení EU je vlastně jejich ideovým souputníkem ale v obráceném gardu. Nemohou spolu kooperovat, jako nemohli internacionální socialisté (komunisté) a nacionální socialisté (nacisté).

Vyslovím tedy něco, co jistě vzbudí bouřlivou reakci. Nezbývá nám, když začnou z aktivní politiky a mediálního byznysu odcházel pomalu lidé jako Jiří Pehe, Jan Urban a další, udělat to, co se osvědčilo jak v Rakousku, tak v Německu, ale i v Itálii po dvacet let. A to vytvořit velkou koalici. Jistě, je to nepotický systém, ale zajistí vzájemnou kontrolu a hlídání rozdělených pozic a aby byli aktéři velké koalice příště opět zvolitelní, musí zajistit společenský smír a ekonomický růst. A dlouhodobou jistotu jak pro podniky, tak pro banky a obyčejné lidi. Unie je dnes stále ještě velice dobrý prostor pro tento politický směr. ČSSD i ODS se však musí změnit samy zevnitř, anebo je vystřídá jiná garnitura, skoro určitě ještě horší.

Konec

P. S. Tímto se omlouvám paní JUDr. Kláře A. Samkové Ph.D, známé pražské advokátce za svá poněkud nejapná slova.

Zároveň bych chtěl všem, co uvažují o rozvodu, prožívají rozvod, ale i těm, co byli rozvodem nějak zasaženi, aby si přečetli její knížku "Zbavte mne toho pitomce / Sundejte ze mě tu mrchu", která mne oklikou odvedla k této politické úvaze. A kterou považuji za vynikajícího průvodce v houštinách a temných slujích rozvodového řízení.