Autora potěší, když mu čtenář napíše přímo, co by chtěl, aby autor napsal. Že jej to zajímá. Jistý pan Sulc, diskutér na Neviditelném psu, tak nedávno učinil. Tématem by mělo být, jak na nás dopadne případný rozpad Evropské unie a co by bylo dobré a co špatné.

To je ovšem téma tak na disertační práci či na knihu o rozsahu 500 stran, ale já to zkusím.

Jsem si plně vědom toho, že předpovídat budoucnost na padesát let je brnkačka, to už bude většina čtenářů "proroctví" po smrti anebo si nebude nic pamatovat. Ovšem předpovídat na krátkou dobu dopředu je silně riziková činnost. Viz ona dáma, když za ní přišel lýdský král Kroisos, aby se před válečným tažením proti Peršanům tázal na výsledek války. "Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou," pravila Pýthie po tom, co se nadýchala omamných par (dneska by se řeklo že se "sjela"). A rozradostněný vojevůdce odjuchal do války a dostal na kokos. A bylo po jeho říši.

Z nedávné doby pak známe příklad, kdy se jistý generální tajemník strany nechal přímo vytvořit celé "orákulovské" pracoviště. Moderně zvané Prognostický ústav. Aby mu řekli, "kudy kudy cestička". A dopadlo to tak, že najednou nebyl tajemníkem, velká říše se rozpadla a orákulisté dodnes u nás sedí ve vládě a spřátelených úřadech. Holt, tak už to bývá.

Protože otázka je složitá a rozpadnutí Unie je něčím jako rozvodem (v kolektivním manželství, kde jsou navíc manželky a pak konkubíny) a protože se člověk nemá brát tak vážně, rozhodl jsem si vzít za vzor úplně jinou knihu, než je třeba "Kam kráčíš Ameriko" od Huntigtona či "Příštích sto let" od Friedmana či šlágr zvaný "Černá labuť" od Nassima N. Taleba. Ale knihu od kandidátky na presidenta, mé oblíbené "bílé Cikánky" JUDr. Kláry Samkové Ph. D., nazvanou "Zbavte mne toho pitomce / Sundejte ze mne tu mrchu" (s podtitulem "O rozvodech"). Kniha se mi moc líbila a konec konců v rozvodech lidských i státních jde vždycky o peníze, majetek, dluhy, společné vzpomínky i nenávisti a o to, co tomu řekne okolí.

Představme si, že jsme jedním z jedinců, tedy náš stát či lépe řečeno národ, který žije na určitém území, kde funguje takzvané "skupinové manželství". Více naleznete v letité knize S. K Neumanna "Dějiny ženy" (ano, je to ten předválečný komunista), která má výhodu, že byla napsána před dobou politické korektnosti.

Paní Samková uvádí jednu z prvních kapitol titulkem "Je na začátku špatný výběr?" To je otázka! Naše entita žije na poloostrově, kde můžeme v zásadě vstoupit do Západního skupinového manželství anebo Východního skupinového manželství. Přišli jsme (asi) z Východu, ale jsme ve skutečnosti těmi nejněmečtejšími Slovany anebo nejslovanštějšími Němci. Tato dichtochomie našeho postavení je jednou ze základních konstant našeho postavení i našich úvah. Ta otázka není nová ani v moderních dějinách. Jak zpívali Voskovec a Werich v písni "Politické nebe na zemi":

Německé nebe mít, v tom by nikdo nechtěl žít:

Dreimal nein!

Snad Henlein...

Bratr Rus, to je Slovan, ale zas je tu otrava,

že my chcem své nebe mít alespoň trošku doprava,

nač máme dlouho chodit okolo horké kaše,

my chcem nebe malé, ale naše!

Jenže tohle zkoušíme stále a stále, už od Jiříka z Poděbrad a stále se nám to nedaří! Těžko se nám to jen tak lehce povede teď.

Po různých peripetiích jsme v minulém století málem nepřežili zhrzenost nejsilnějšího ženicha Západní skupiny, nápadníka, kterého jsme roku 1848 hlasitě odmítli a který nás pak v roce 1938 znásilnil. A pokusil se buď vyvraždit, anebo zotročit. Přesně to není stále jasné.

Když nás pak náčelník Východní skupiny osvobodil, padli jsme mu do náruče. A zjistili jsme, že je sice silný, ale opilec. Až jsme se dostali v soužití do stavu "nepřekonatelného odporu". Pak jsme nejenže usilovali po rozvodu ihned o nové manželství se Západní skupinou, v jejímž čele stojí náš bývalý násilník, který se (prý) polepšil a je bohatý. My jsme dokonce žebrali, aby nás do toho staronového svazku, kde jsme byli předtím tisíc let, vzali. Abychom se postupně dostali do stadia, kdy jsme zjistili, že v tom Západním skupinovém manželství se zmocnila vlády sice bohatá a jinak slušná, ale duševně zřejmě šílená skupina, která nás evidentně nemá moc ráda.

V současné době velká část jednotlivých lidských entit z našeho Západního manželství volá "Sundejte ze mě tu mrchu" a myslí tím bruselskou byrokracii. Ta tuší, že by se většina členů z tohoto spolku nejraději rozvedla, ale nemíní to připustit. Otázka je, zda jí to bude něco platné.

Předpokládejme, že ne. A přijde skutečný "rozvod". Buď z EU vystoupíme, anebo nás vyhodí v rámci kolektivního rozvodu ve stylu Sever se oddělí od Jihu.

Co bude s námi? Byla to tehdy správná svatba? Přiznejme si tedy, že na začátku jsme neměli moc na výběr a že vytoužený partner (partneři) jsou někým jiným, než jsme si mysleli. Oni si totéž myslí o nás. Neřešme tedy, kdo je vinen, stejně nám to nepomůže, jak píše JUDr. Samková. A dodává: "A nezapomínejte, že jediný člověk, který vám může pomoci, jste vy sami." To, že to samé říkal před pár dny prezident Klaus, není shoda náhod ani názorů, ale to, že je to prostě pravda. Nějaká změna ve fungování tohoto EU-manželství přijít musí.

Je rozvod, jak jej žádají europesimisté, tím nejlepším řešením? Někdy je jediným ale nikdy nejlepším. Cituji K. Samkovou: "Rozvod je prostě standardní situací, kdy jeden hráč po červené kartě opouští hřiště a po nezbytných opatřeních se vrátí do hry… obvykle na jiném hřišti." Problém je, že proti nám stojí na hřišti soupeř, který má daleko větší zkušenosti a umí se daleko lépe orientovat ve "standardních situacích", které často zápas rozhodnou. Prostě proto, že nejen umí lépe hrát (má výkonnější ekonomiku), ale hraje tuhle hru na "EU" déle než my.

Navíc rozvod není jen problém, je to pohroma, která stojí nervy a hlavně peníze! Zapomeňte na česko-slovenský rozvod, to byl vlastně jen poněkud udivený rozchod. Zapomeňte na rozvod československo-rakouský. To nebyl Pán Bůh doma! Tehdy byl hlavně celosvětový soud na naší straně – jednoznačně.

Pokud bychom se s EU rozváděli, vyšlo by rychle najevo, že jde vlastně o "manželství" s naším německo-rakouským sousedem. Zbytek Evropy po nás ani nevzdechne a my nevzdechneme ani po druhém největším "partnerovi", Francii. Láska s Francií už nás přešla a co se týče Velké Británie, přes jakoby "spojenectví" ODS s britskými konzervativci v EU, pravdou zůstává, že Britové jsou sice zdvořilí a houževnatí, ale jak praví starý bonmot: "Žádná cizí oběť ve prospěch Británie jim není dost velká."

Protože nejsme v eurozóně, nemůže nám náš rozvádějící se partner sebrat všechno, ale stejně toho může být dost. Prozatím stále více platí on nám, než my jemu. Kdo platí - ten velí. Navíc je náš partner zadlužený až po uši. Takže jakmile ucítí naši tendenci "se trhnout", ihned zavře peněženku (viz divadlo kolem dotací). A protože my se v jeho účtech nevyznáme (už chápete, proč již asi deset let nemá Unie udělanou a schválenou "účetní uzávěrku", když by za tohle musel každý obyčejný podnik dávno zavřít?!), jsme takzvaně "druhý".

Judr. Samková radí v takovémto případě "napsat závěť". V případě státu to znamená dát do Ústavy taková ustanovení, aby je nešlo obejít. Nevíte, jak dlouho se rozvod povleče a co se mezitím bude dít. Například když se po našem rozvodu s Rusy objevil netušený rozchod se Slováky za udiveného přihlížení většiny obyvatel Československa. Dnes je již jasné, že nešlo jen o slovenské národní pocity, ale o starou zásadu vyslovenou Niccolò Machiavellim "divide et impera", tedy "rozděl a panuj". Která byla použita po roce 1989 nejen na nás a na Jugoslávii. Takže by se mohl například opět najednou objevit "moravský separatismus", jak jej zkoušeli vytvořit Rakušané na konci Rakouska-Uherska a Němci za Protektorátu.

Je nutno vše zabezpečit. Ale čím začít?! Co?! No přeci majetkem! O to jde hlavně a především! Je nutno zabezpečit veškeré cennosti a utnout penězovody. Jak říká advokátka Klára Samková: "Po celou dobu, co se budete rozvádět, jste manželé!" A pokud se budeme s EU rozvádět, nebude to žádná selanka.

Budeme muset vypořádat své společné "děti" a majetky. Opět zapomeňte na česko-slovenskou zkušenost. Ta byla ojedinělá. A přesto byly dost velké problémy. Jsou věci, které nemůžete dělit "napůl".

Zcela jistě dojde na problémy "s nemovitostmi a pozemky". V našem případě s takzvanými Sudety. Plácání, že je to odbytá věc, jsou jen plácáním těch, co vykládali, že komunisté sami vymřou a Unie a multikulturalismus jsou světlým zítřkem lidstva. Prostě je nutno vzít za fakt, že němečtí, bavorští a maďarští politici (dnes hlavně europoslanci) neustále útočili, útočí a budou útočit na Benešovy dekrety. I v dobách největších politických líbánek. Nezapomeňte, že náš právnický názor na Mnichovskou dohodu je odlišný od německého.

Abychom nedopadli jako Rakousko vůči Prusku, když se Josef II. díval z Jeseníků do Slezska, které mu sebral Fridrich Veliký, a pravil: "Zahradu nám sebrali, zůstal nám jen plot." Tohle prosím není posedlost Němci, tyto problémy řešíme už od dob svatého Václava a stále nejsou vyřešené. A uražený bývalý manželský partner, protože Německo je náš nejbližší "západní" partner v EU, to je nejhorší možnost.

V praxi by se rychle rozpadl takzvaný Schengen, tedy volné cestování a obchodování, které je dosti značné části Západoevropanů ve vztahu k "Východu" silně trnem v oku. Lze očekávat uzavření hranic pod mediální kampaní o "polských a českých zlodějích" (nedávno proběhla přípravná kampaň již v našem tisku). Protože je bohužel v Unii zakázáno používat slovo Cikán a mnozí ti obtížní a nezvladatelní imigranti od nás k nim jsou politicky korektně nazýváni tu Čechy, tu Slováky, tu Bulhary či Rumuny, což obyčejný, nepříliš v zeměpise vzdělaný Západoevropan není chopen rozlišit, může to mít i podstatně drsnější podobu. Horší, než jakou jsme zažili ze strany Velké Británie a Kanady ve vztahu k vlně emigrace Romů k nim.

Uzavření státních hranic a rychlý pokus o "vypovědění" všech Východoevropanů (s výjimkou Rusů, ti mají v Německu jistá privilegia) lze očekávat téměř s jistotou.

A to by byl jenom začátek.

(pokračování)