aneb Kádrový profil jedné dámy

Kouknu na kalendář a helemese, my máme čtvrtého září. Kdyby si někdo hned nevzpomněl, jak významné výročí připadá na ten den, napomohu jeho paměti: přesně vloni, čtvrtého září 2015, otevřela paní kancléřka Angela Merkel za doprovodu mezitím už legendární věty Wir schaffen das (my to dokážeme) stavidla nekontrolovanému přílivu běženců ze všech koutů Blízkého i neblízkého východu a severní Afriky. Čímž, jak už dnes nelze přehlédnout ani zamluvit, zadělala Německu na kolosální malér, a nejen jemu. Co ji k tomu vedlo? Byla tak lehkomyslná? Tak neprozíravá? Nebo, jak se po roce nedobrých zkušeností odvážil naznačit sám její zástupce v úřadě kancléřském Sigmar Gabriel, udělala gesto a dalším událostem nechala volný běh, o následky se nezajímajíc? Nebo si desítiletím úspěšného (omyl sice, ale nechme to tak) vládnutí už tak zvykla na roli političky, již se všechno daří, že bez zaváhání provedla i tento osudný veletoč? Možná. Snad. Za úvahu však stojí i něco dalšího.

Dopustila se německá politika po pádu berlínské zdi téže chyby jako česká po tzv. sametové revoluci. V českém případě stačilo, že se někdo odvrátil - neříkám, že postavil proti – od komunistické státostrany v její poslední fázi, aby získal hrdý titul disidenta; v německém, což je horší, se takovým otevřel přístup do vyšších a nejvyšších pater politické moci. Leda že česká polistopadová politika, beztak polovičatá až běda, se teprve rozmžourávala z komunistických temnot, takže se leckterá postava pochybných morálních kvalit vyšplhala do vysokého postavení a nadělala v něm pak spoustu neplechy. Půlstoletím poválečné praxe zkušené německé státnictvo v čele s kancléřem Kohlem mohlo projevit lepší odhad, ale neprojevilo. Nenapadlo je posvítit si na minulost různých figur, hrnoucích se ještě s honeckerovským žloutkem na zadečku do politických kariér, nenapadlo je vyzkoušet si je na nižších pozicích, než je pustí k vysokým. Stačilo, že byly v jakés takés opozici proti bývalému režimu, a to ještě na poslední chvíli. Tak se stalo, že v čerstvě sjednoceném Německu stanula na výsluní politiky jistá mladá (tehdy) dáma, jejíž dosavadní života běh by býval stál za bližší přezkoumání.

Narodila se v západoněmeckém Hamburgu v rodině evangelického pastora, ale už ve věku několika týdnů s ní její otec přesídlil do východoněmeckého Perlebergu. To ovšem byl pořádný skok, ze svobodné země za ostnaté dráty a minová pole; i naskýtá se otázka, z jakých pohnutek se k němu tatínek malé Angely rozhodl, i v jakém duchu asi dcerku vychovával. Nu, sám jsem za svých raných exilových let dostatečně poznal ono sršatě protiamerické, protikapitalistické, vše v jedno shrnuto protizápadní ovzduší, v jakém žili a kolem sebe šířili příslušníci krajní intelektuální levice, mnohého pastora nevyjímaje, takže mi není obtížno to uhodnout: v duchu zásadní nedůvěry vůči čemukoli západnímu. Do jaké míry jím byla slečna Angela ovlivněna, z jejího životopisu nevyplývá. Jisto je, že se nepřipojila k žádnému druhu opozice, byť i jen církevní, jak by se zdál předurčovat její rodinný původ; na druhou stranu se ani nestala členkou SED (enderácké obdoby naší KSČ). Našla si vedlejší, ale snadnější, méně zavazující cestu k povyskočení na kariérním žebříčku, stavši se funkcionářkou mládežnické organizace FDJ. A ne jen tak ledajakou; hodnověrná svědectví hovoří o referentce pro agitaci a propagandu na Akademii věd někdejší NDR.

Z toho se už dá poskládat dílek povahové stavebnice: osoba do sebe zahleděná, ctižádostivá, v zájmu kariéry ledaco spolknout ochotná, přitom ale opatrná, vedlejší, ale méně riskantní cesty k úspěchu hledající a nacházející. V jakém stavu ducha ji zastihlo zhroucení Honeckerova režimu i jak proběhl její vnitřní přerod od zřejmě nijak zvlášť horlivé, přesto však souputnice monopolní státostrany k principům pluralitní demokracie, je obtížno určit. V každém případě jí nečinilo potíží setřást se sebe zbytky marxistického zaujetí, pakli jí kdy jaké lomcovalo, a uchopit novou příležitost za rohy. Už měsíc po pádu berlínské zdi ji lze spatřit v řadách nově vzniklé strany DA (Demokratischer Aufbruch), o málo později v jejím předsednictvu. Volby v březnu 1990 dopadly pro zmíněnou partaj prabídně - provaliloť se na jejího předsedu Wolfganga Schnura, že byl agentem Státní bezpečnosti - i upustila tuto vychladlou bramboru a už v srpnu téhož roku působí ve straně CDU co blízká a důvěrná spoluracovnice prvního a posledního ministerského předsedy popřevratové NDR Lothara de Maiziėre. Následuje rychlý vzestup v čele několika ministerstev sjednoceného Německa až k předsedkyni vládní strany CDU a posléze k postavení kancléřky. Z čehož si můžeme sestavit druhý díl stavebnice: osoba velkého sebevědomí a sebedůvěry s vynikajícím politickým instinktem, pragmatická, průbojná, charakteru ne však zrovna pevného; kde čije politický zisk, tam se přitočí, jak později vícekrát předvedla.

Přeskočme nyní čas až k osudovému dni čtvrtého září 2015. Dnes už nelze být na pochybách: její až doposud neomylný politický instinkt selhal. Těžko říci, co si myslela, když bez předchozí konzultace v parlamentu zavelela k otevření hranic uprchlickým davům. Něco si od toho slibovala, ale co? Ideální vzněty můžeme pominout; celou svou životní dráhou se jeví co chladná počtářka s obrovskou vůlí k moci, i lze míti zato, že nějaký propočet stál i za tímto rozhodnutím. Jenže, jak každý žáček ví, do propočtu se nesmí vloudit chyba, jinak je celá úloha na pětku. Chybou paní kancléřky bylo, že si bystře osvojila demokratickou ceremonii, ne však demokratického ducha, jímž zůstala tkvět ve své dederonské minulosti. V představě, že vrchnost – byť i demokratická – se na něčem usnese a poslušný občánek to automaticky přijme. A trvá na své chybě a trvá, i když na ni už dnes poukazují nejen všelijací populisté a extremisté, ale i její vlastní spolustraníci. Z toho lze vyvodit třetí dílek stavebnice: jest v povaze paní Merkel ješitná zatvrzelost, nedovolující připustit omyl, i kdyby to mělo znamenat konec její politické kariéry. Zatím se nezdá přicházet, ale nemusí k němu být daleko.

Povedlo se paní kancléřce v krátké době jednoho roku, čeho by se měl každý jen trochu předvídavý politik chránit jako hada nejjedovatějšího: vytvořit příkop nedůvěry mezi obecným lidem a politickou vrchností. Řečená vrchnost, věrná svému obyčeji vnímat čas od voleb k volbám, neuznala za potřebné reagovat na signály času; občanská veřejnost, vnímající čas v rozmezí lidského života i celých generací, je však znepokojená. Statisíce a miliony nepozvaných (leda paní Angelou) hostí, o jejichž vůli i schopnosti přijmout zákon a mrav domácí společnosti netřeba si činit iluzí, obrovské náklady – nikdo neráčil vyčíslit jaké - na jejich výživu a ubytování, arogance a vyzývavost muslimských mladíků, čím dál častější konflikty, mravnostní i jiné... kam až to takhle může jít? Čím skončit? Přeplavením přinejmenším Evropy cizorodým, často nepřátelským živlem a na konci všech konců zánikem západní civilizace? Naší civilizace, kdyby to pořád někomu nedocházelo?

Politická vrchnost si ovšem takové otázky neklade, aspoň zatím. Úslužná media a v oblacích šlechetného ideálu se vznášející intelektuální krasoduchové rovněž ne. Něco ale jako by se začínalo lámat. Troje zemské volby letošního jara ukázaly, co se už dlouho dalo tušit: rostoucí nedůvěru německého voliče v etablované partaje a nečekaný – nebo jak kým – úspěch proklínaných populistů a xenofobů. A v neděli téhož čtvrtého září se konají volby v zemi Meklenbursko – Přední Pomořany, prognózy jsou pro tradiční partaje ještě zlověstnější, a jejich předákům začíná být ouzko. Jestli do té doby nebude zrušena demokracie, což, nevylučoval bych tu eventualitu tak zcela, spolkové volby příštího podzimu mohou velmi dobře znamenat, co bylo naznačeno výše: odchod paní Angely Merkel z politické scény. A když ne hned odchod - jest proslulá ona dáma schopností každý malér a každou trapnost vysedět -, pak přinejmenším velmi, velmi ztíženou pozici. Neboť nelze čekat, že by naštvanost německého lidu do té doby pominula, spíš jí valem přibude.

A nejen německého. V celé Evropě nabývá na významu a naléhavosti uprchlická problematika, zatlačuje do pozadí dosavadní politická témata a s nimi i roli znehybnělých tradičních partají. Místo nich se dostávají k slovu hnutí, davší si do programu obranu civilizačních hodnot Západu proti rozkladnému vlivu především radikálního islámu... nechtěl bych se dopouštět unáhlených prognóz a přehnaného optimismu jsem prost, je však dosti dobře možné, ba pravděpodobné, že nemine ani příliš dlouhý čas a bude tady jiná Evropa. Multikulturních a politicko-korektních iluzí zbavená, svých civilizačních hodnot si vědomá a za ně se nehanbící, k zápasu o udržení západní identity odhodlanější. Bohdá i Evropa jednotná, jakkoli vím, že si tímto výrokem u mnohého čtenáře neposloužím; ale Evropa rozdrobená všelijakými –exity na houf každý na svém písečku si hrajících států a státečků by mohla odpovídat touhám leda páně Putinovým. Ale to by byl námět jiného povídání.

Hannover, 3. září 2016