Tlak na kvóty posiluje sociálně inženýrský obraz EU

Evropská komise zahájila řízení s Českem, Polskem a Maďarskem, neboť tyto země odmítají naplnit migrační kvóty. Ono řízení – a případný trest v podobě pokuty – je běh na dlouhou trať. Podstatnější je ale něco jiného: konsenzuální odpor, jaký vyvolává už samotná představa, že by Česko (obecně státy visegrádské skupiny) mělo přistoupit na evropské přerozdělování migrantů.

Nelze u nás najít relevantního politika, který by hájil systém kvót, či alespoň přijetí 2600 osob v rámci české kvóty. Jistě, debatuje se o tom, zda ministr vnitra Chovanec neřekl své odmítnutí příliš arogantně, ale samotné odmítnutí se bere jako fakt. Ne kvůli trucu, ale kvůli systémovému selhání kvót jako takových.

Státy visegrádské čtyřky tvrdí, že kvóty nefungují (dotyční se stejně dostanou do Německa), a šéf EK Juncker namítá, že tento postoj porušuje unijní legislativu. Má pravdu, vždyť i Praha schválila Lisabonskou smlouvu. Přesto připomeňme jeho vlastní argumenty. V září 2015 Německo zastavilo dublinský systém (přikazující řešit azyl v první zemi EU, do níž běženec vstoupí) a plně otevřelo své hranice. O měsíc později Jean-Claude Juncker k dublinskému systému řekl: „Již nefunguje. A když nefunguje, nemůžeme ho uplatňovat.“

Na řadě je tak logická otázka: Funguje systém migračních kvót? Proč šlo zastavit dublinský systém, neboť nefungoval, ale nejde zastavit systém kvót, neboť nefunguje? Jaký smysl to vše má, dokud se nevyřeší účinná ochrana vnější hranice EU? Politici vědí, že je to vlastně taková hra na akčnost. Že místo vymahatelnosti účinné ochrany vnější hranice EU se snadněji vymáhá plnění byrokratického systému kvót. A že přijetí 2600 migrantů by Česko jako stát neohrozilo. Ale zkuste to říkat ve volební kampani.

V očích řadových voličů se tak posiluje obraz Západu a jádra EU ne jako kýženého vzoru, k němuž se máme přibližovat, ale jako hrozby, vůči níž se máme vymezit. Jako síly, která prosazuje sociální či demografické inženýrství a islamizaci „nové Evropy“.

LN, 15.6.2017