aneb Kam kráčíš, Turecko?

Existuje mnoho kultur, ale jen jedna civilizace: evropská. (Mustafa Kemal Atatürk, otec tureckého sekularismu)

Tak už zase šlo něco naší spanilomyslné paní kancléřce Merkelové nakřivo: tolik se spoléhala na tureckého mocnáře Erdoğana[1], že jí pomůže s tou uprchlickou patálií, a ono tumáš. Jó, milá dámo, měla jste si rozmyslet, s kým se dáváte do spolku. Málo je mocnáři Erdoğanovi titul presidenta s mocí spíš symbolickou; rád by ve své říši zavedl tzv. presidentský režim s mocí výkonnou, v těch podmínkách se rovnající samovládě. Je však stíhán smůlou. Turecká ekonomika (naši dědečkové mluvívali o tureckém hospodářství) se nalézá na sestupu, turecká měna padá ještě strměji, čehož následkem ubývá páně Erdoğanovypopularity v tureckém lidu; i jest nejisto, získá-li v nastávajících volbách většinu potřebnou k nastolení výše zmíněného režimu. To uváživ vydal se na lov hlasů mezi německé Turky, avšak ouvej. Pokus o uspořádání volební kampaně na území cizího státu je v civilizovaném světě věc neslýchaná, zapáchající nejen nedostatkem diplomatického taktu, ale i drzostí a neomaleností. Vláda paní Merkelové, tichošlápkovská jako obvykle, by jej přešla mlčením, avšak německá města jedno po druhém řečenému mocnáři zamýšlená vystoupení zapověděla. I nakrklo se Jeho už-už samovládné Veličenstvo a navrátivši se do své domoviny, takto na adresu neužilého Němectva zahřímalo:

„Vaše praktiky se v ničem neliší nacistických. Mysleli jsme si, že tyto časy už v Německu dávno minuly, ale mýlili jsme se. S demokracií nemá Německo nic společného.“ Inu, to si Německo, bohužel, svou minlostí vykoledovalo: jakmile trochu poleví v poválečném kajícnictví, trochu kuráže projeví, hned má na talíři Hitlera a nacismus. Neboť zlá pověst se dostavuje rychle, ubývá jí však velice pomalu. Což by si i jiní mohli zapsat za uši. Nicméně, od demokrata Erdoğanova typu takové připomínky obzvláště sedí.

I uvidíme ještě, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál. Neřekl bych, že tureckému hospodářství zvlášť příznivě. Do produkce textilií, donedávna hlavního trumfu turecké ekonomiky, se nabourali Číňané a jiní takoví, a s plážovou turistikou, dalším hlavním zdrojem státních příjmů, tomu není o nic líp. Protože kdo by rád trávil dovolenou v zemi, kde za neopatrně z hubičky vypuštěné slůvko kritiky hrozí policejní popotahování, když ne rovnou kriminál, není-liž pravda.

Škoda, škoda škoudoucí. Protože, víte, míval jsem Turecko rád. Byla to vlídná, sympatická země, přátelští lidé, jenže... Procoural jsem ji, na vlastní pěst, podotýkám, bez asistence průvodců a tlumočníků, v rozpětí sedmnácti let s výjimkou nejzazšího jihovýchodu natřikrát celé; a měl jsem příležitost pozorovat, jak zvolna odtává Atatürkův sekulární odkaz a sílí příklon k islámu. Kemal Atatürk islám nezpochybňoval, prohlásil jej však za soukromou záležitost, nemající co dělat ve věcech státu a politiky vůbec. Tak tomu bylo ještě za mé první návštěvy v roce 1983. Hromadné turistiky tenkrát nebylo a pláže zůstávany neobjeveny stejně jako historické památky; platiloť Turecko za zemi nejistou, ba nebezpečnou. Varovali nás naši známí – vy se chystáte do Turecka? A s dítětem? Nebojíte se?

Napodruhé, o pět let později, už jsme takové řeči neslyšeli, zato v Atatürkově odkazu zely trhliny. Poznalo se to z rostoucího počtu ošátkovaných žen, dokonce i ve městech, věc do té doby nevídaná. No, a dnes, jak se tak dozvídám ze zpráv, je v troskách úplně. Asi že se stalo, co se stát muselo; za tisíc let od přijetí islámu seldžuckými sultány zarostlo učení Prorokovo Turkům pod kůži a ani nejosvícenější reformátor je z ní neodpreparuje. Ani před těmi sedmnácti lety se Turecko nedalo pokládat za zemi tak úplně západní, mělo ale k tomu dobře nakročeno. Dnes, pod Erdoğanovou taktovkou, se z něj stává orientální despocie, jakých je všude mezi levantským pobřežím a Hindukúšem hromada. Rád bych věřil, že se Atatürkův odkaz ještě dá vzkřísit, ale nedoufám v to příliš. Abych uvedl několik čísel: v roce 1923, při vzniku turecké republiky, čítalo její obyvatelstvo 12 milionů duší. V roce mé první návštěvy r. 1983 už bylo duší 46 milionů; no, a dnes to zmíněné duše dotáhly na 80 milionů. Jelikož se vrstvy obyvatelstva prosté až prostičké vždy rozmnožují čilěji než vrstvy na jisté úrovni vzdělání a informovanosti, stalo se výhodným postavit na nich politickou strategii, čehož využil i mocnář Erdoğan. Ostatně, jak známo, nejen on. Nu, vyčkejme času. Zatím se síly plebejství a Atatürkova odkazu zdají být vyrovnané, takže se situace nejeví tak docela beznadějně. Pokud ovšem mocnář Erdoğan na svém pochodu za neomezenou mocí nezatočí s volbami stejně jako zatočil s tím nainscenovaným důstojnickým pučem; u orientálního despoty je nutno počítat se vším. Co v tom může dělat evropská, najmě německá politika... asi jen se zase dle svého obyčeje nesnažit všechno nějak ohleduplně zašmajchlovat, aby se turecký samovládce tak kór nerozzlobil. Nemazat mu pod nosem nabídkami členství v Evropské Unii... ale snad byl, proboha, ten projekt pohřben už definitivně. Nebo možná nebyl? Oni jsou naši slavní politikové schopni lecjakého kotrmelce.

A když jsem tuto elegii zahájil paní kancléřkou Merkelovou, také jí skončím, Je hodno pozoru, jak jsou ti dva sobě blízcí, paní Merkel a mocnář Erdoğan. Oba směřující k ničím neomezené moci; oba vypudivší v tom zájmu z aktivní politiky každého, kdo se jim rovnal nebo aspoň blížil schopnostmi či popularitou, Erdoğan rabiátsky, paní Merkel nenápadněji, ale s nemenší důsledností. Věřím, že může být příjemné nemít kolem sebe žádnou, ale vůbec žádnou konkurenci, aspoń na čas. V důsledku všech důsledků ale zhoubné; i nečekal bych, že ti dva dosáhnou svého, spíš pořádného pádu na nos bych se nadál. Jen aby se tak chtělo stát dost brzy, jelikož zanedbané průšvihy mívají tendenci vysílat metastázy.

*

A sotva jsem dopsal tyto řádky, zavelel mocnář Erdoğan znovu k lovu hlasů na území cizího státu, tentokráte království nizozemského. Ukázalo se však, že Holanďané jsou jinačí kabrňáci než nemastně neslaný sbor přitakačů paní Merkelové; jednomu Erdoğanovu agitátorovi nedovolili přistát, druhou (pohlaví dámského) bez velkých štráchů vykázali ze země. I rozkatil se opět mocný vládce, rozšířiv seznam fašistů a nacistů i na Holanďany. Pomalu to začíná být směšné. S napětím očekávám, do které země s početnější tureckou menšinou se vydá lovit hlasy ještě napotřetí, jelikož legrace není nikdy dost.

Hannover, 13. března 2017

[1] pozn.: turecké g s háčkem se čte tak, že se skoro vůbec nečte.