Před pár dny nám iDnes uveřejnilo průzkum, ze kterého plyne, že Češi by do své země nejradši přijímali migranty z Ukrajiny a že na opačném pólu „chtěnosti“ stojí muslimové a Afričané. Pro člověka, který vnímá svět očima a ušima, to není zase takové překvapení. Členové Strany zelených to však vidí jinak a v Ostravě uspořádali demonstraci, při níž nesli transparent s heslem „Třiďme odpad, ne lidi“.

Toto heslo mi připomíná 30. léta 20. století, kdy intelektuální zastánci utopického komunismu – v podstatě předchůdci dnešních zelených, ale rudí - věřili v to, že vychovají nový typ člověka, Homo sovieticus. Nesobeckého, netoužícího po soukromém majetku, který bude samozřejmě sdílet všechno se všemi a tvrdě pracovat ve prospěch celého kolektivu. S takovým novým člověkem by se komunismus budoval jedna radost...!

Jak to dopadlo v praxi, víme. Člověk není ani v okamžiku zrození nepopsaná tabule. Nese si s sebou geneticky daný duševní program, který se nedá vykořenit. A tento vrozený program je s ideou komunismu nekompatibilní. Jakož i se spoustou dalších intelektuálních idejí.

Jednou z takových nereálných idejí je bezbřehá solidarita s jinými lidmi. Veškeré vědecké poznání v oblasti lidské psychologie nám ukazuje, že lidský altruismus – zejména tzv. nereciproční altruismus, kdy dárce nepočítá s tím, že mu bude od obdarovaného oplaceno stejným – silně závisí na tom, zda dárce vnímá obdarovaného jako jednoho ze „svých“. Nemusí to být nutně pokrevní příbuzný, ale někdo, kdo aspoň patří do stejného „kmene“. Anglicky se tomuto jevu říká Kin selection a vypadá to, že je kulturně univerzální – jinými slovy Papuánci v pralese, Jakuti na Sibiři a Francouzi v Paříži mají v sobě všichni tu samou psychickou tendenci podporovat nejprve „svoje“ a teprve pak případně ostatní.

Čteme-li příspěvky o migrační krizi a o nutnosti pomáhat uprchlíkům, je nápadné, že tuto skutečnost absolutně nereflektují. „Uprchlík“ jako by byla prefabrikovaná, standardizovaná jednotka lidstva bez jakýchkoliv osobních vlastností, které je nutno nabídnout azyl bez ohledu na to, odkud pochází, k jaké patří kultuře a nakolik je domácímu obyvatelstvu blízký. Takové pojetí je naprosto proti lidské přirozenosti. Není divu, že se lidi bouří. I kdyby nebyla na světě hrozba islámského terorismu, dělalo by to vážnou neplechu.

Podívejme se na dva příklady, na kterých to bude dobře vidět.

Příklad A. Dejme tomu, že jedete ve výtahu s nějakým pánem a ten výtah se porouchá. Po chvíli mlčení se představíte navzájem. Pán se jmenuje Andrij a pochází z ukrajinského Mukačeva. Mluví nějak slovansky s přízvukem, který je pro vás sice obtížně, ale přeci jen srozumitelný. Ukáže se, že jeho dědeček mu vyprávěl o českých četnících a že jeho dcera (má jednu dceru na gymnáziu, ne deset dcer v ghettu) už mluví česky líp než ukrajinsky. Zavzpomínáte na pozdní komunismus, na fronty na nedostatkové zboží, na dětský seriál „Jen počkej, zajíci!“, na období divoké privatizace. Řekne vám, co chce koupit rodině k Vánocům, vy mu zase vylíčíte svoje nápady na dárky. Než se výtah pohne, rozcházíte se jako dobří známí. Vlastně spolu máte hodně společného; tak proč byste mu v případě nouze nepomohli?

Příklad B. Dejme tomu, že jste v tom výtahu uvízli s migrantem z Eritreje. Po chvíli začnete mluvit o dětských seriálech v televizi... STOP. Nezačnete.

On totiž pán z Eritreje vyrostl někde, kde televizi viděl poprvé jako dospělý a kolem elektřiny si dosud není moc jistý. Je otázka, co vůbec dělá ve výtahu, protože je slušná pravděpodobnost, že bude mít problém něco tak cizího ovládat. Možná nedokáže rozluštit ani čísla jednotlivých pater, protože s gramotností to u nich doma není slavné.

Znovu STOP. Vlastně si s ním nepromluvíte vůbec, protože nemáte jak. Jako správný Eritrejec totiž mluví jazykem tigriňňa (též tigrajština), který je natolik exotický, že ani sám český stát nemá k dispozici jediného překladatele a tlumočníka z tohoto jazyka (jak asi proběhlo jeho azylové řízení? Pámbuví... vy to vědět nechtějte). A kdyby se vám přeci jen podařilo nějak dorozumět – dejme tomu lámanou africkou arabštinou, kterou určitě ovládáte, že? - tak o čem si budete povídat? Že mu cestu do Evropy zaplatilo jeho patnáct bratrů, podobně jako jednomu jeho etiopskému sousedovi? Že se mu zrovna narodila dcera a že už se těší, až jí nechá skleněným střepem uříznout kus genitálií, jak je u nich doma tradičním kulturním zvykem? (Oficiálně je v Eritreji ženská obřízka od roku 2007 zakázaná, prakticky postihuje dosud 90 % ženské populace. I diktátoři jsou proti některým jevům bezmocní.)

Možná je nakonec lepší, že si nerozumíte, protože kdybyste si navzájem vysvětlili, jak vidíte svět a jaké hodnoty jsou vašim srdcím blízké, skončilo by to rvačkou. Do sousední Etiopie by přitom v klidu zapadl; do ČR nezapadne.

Zmínil jsem ty Eritrejce, protože EU v rámci svého uvažování o kvótách vážně uvažovala o tom, že by nám právě Eritrejce přidělovala. Před třemi týdny se nám iDnes pokusilo je představit ve článku nazvaném „Z Eritreje prchají i křesťané, kteří mají smůlu“.

Smůla je ovšem široký pojem a netýká se jen běženců. Švýcarské úřady nedávno zjišťovaly míru integrace jednotlivých azylantů ve Švýcarsku podle země původu, jakož i to, kolik procent kterých azylantů je závislých na sociálním systému. Eritrejci v této pochybné soutěži obsadili první příčku, protože 95 % eritrejských azylantů žije ve Švýcarsku z dávek (průměr napříč všemi azylanty je 70 %, což taky není žádná sláva). Je možné, že Eritrejci měli doma smůlu. Nyní mají ovšem smůlu jejich švýcarští hostitelé, protože přistěhování početné komunity, v níž pracuje každý dvacátý jedinec, rozhodně nelze nazvat štěstím.

Když už jsme u těch procent, ještě pár čísel pro vás mám: volební preference Švýcarské lidové strany (SVP), která se tvrdě staví proti migraci z rozvojového světa, jsou podle průzkumů momentálně 32 %. Zelení, kteří ve Švýcarsku stejně jako u nás představují stranu multikulturních teorií, jsou nyní v těch samých průzkumech na 7,6 %. Za pár měsíců jsou ve švýcarské konfederaci volby. Divíte se těmto číslům někdo?

Já ne.