20.1.2022 | Svátek má Ilona


ESEJ: Manhattan na Visle

1.12.2021

Polsko je soused, kterému čím dál víc přestáváme rozumět. V čem je jiné? A co mají společné Polsko a USA, země mrakodrapů?

Polsko je zemí, která se nám v řadě ohledů přibližuje, zároveň ale i vzdaluje. Ostrý konflikt mezi konzervativci a liberály je pro český žaludek obtížně stravitelný. Zákopy kulturních válek se už dlouho linou i českou kotlinou, ovšem zatímco u nás jde stále maximálně o kulometné přestřelky, v Polsku dávno zuří přímo kanonáda.

Mnozí též měli donedávna jisté pochopení pro polský odpor k Evropské unii v souboji o justiční reformu. Vždyť prý Poláci jsou přece hrdý národ a Brusel do plna věcí zbytečně šťourá. Jenže pak přišel konflikt o důl Turów, respektive o negativní externí přesahy tamní těžby na české území. Soudní instance Evropské unie rozhodla v náš prospěch, leč polská strana se odmítla rozsudku podřídit.

Avšak v jedné věci by nám Polsko mělo sloužit za vzor – ve schopnosti čerpat evropské peníze. Nedávno dostavěná polská rychlostní silnice S3 končí u českých hranic v polích. Měla navázat na českou D11, leč na kompletní dopravní tepnu, po které by mohli snadněji doputovat až k Baltskému moři, si budou čeští řidiči muset počkat ještě dlouho.

Rozvoj i zaostalost

Polsko každopádně v uplynulých dekádách zažilo mohutný rozvoj infrastruktury, bohatě spolufinancovaný právě z evropských fondů. Země, nechvalně proslulá rozbitými silnicemi a tratěmi, po nichž se vlaky sunou skoro krokem, se v tomto ohledu mění k nepoznání. Všemu má za několik let korunovat Centrální komunikační uzel Solidarita nedaleko Varšavy (mezi Varšavou a Lodží), komplex obrovského letiště a nádraží pro rychlovlaky, přičemž zhruba 100 polských měst by z něj mělo být dostupných maximálně do dvou a půl hodiny.

Plán pochopitelně čelí kritice jako megalomanský, vždyť varšavské Chopinovo letiště obsloužilo v posledním „předcovidovém“ roce 2019 méně než 19 milionů cestujících, přičemž pro nový superaerodrom se plánuje počáteční kapacita 45 milionů pasažérů. Panují obavy, že to dopadne jako třeba na mezinárodním letišti v Radomi. Z něj nyní nelétá jediná pravidelná linka, ale nikoli kvůli pandemii, nýbrž vinou katastrofálně špatného odhadu možné poptávky.

Budovatelskému rozmachu, započatému dávno před nástupem strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského k moci, odpovídá i panorama polské metropole. Varšava zpovzdálí vyhlíží jako americké velkoměsto tvořené lesem mrakodrapů. Téměř třicet z nich převyšuje sto metrů, patnáct dokonce sto padesát metrů, a skoro všechny vyrostly až po pádu komunismu. Až na jeden donedávna nejvyšší, jenž vznikl v počátcích sovětského panování v Polsku. Ještě se k němu vrátíme.

Hospodářský růst a technickou modernizaci však provází posilování politického konzervatismu, který je nejen u nás vnímán jako bigotní středověká zaostalost. Oporu má samozřejmě v menších a chudších sídlech, velká a modernizující se města zpravidla tvoří baštu liberální opozice. Na to se nabízí zdánlivě jednoduchý recept, jak z polských problémů ven: prostě počkat, až budování ekonomicky pozvedne i dosud zaostávající oblasti. Až dospějí generace, pro které je polská dálnice i polské pendolino reálnou a skoro až banální zkušeností, nikoli jenom obrázkem z dětských knížek či zahraničních časopisů. Až se dostatečně vzmůže střední třída, která sama od sebe vnese do veřejného prostoru liberální hodnoty.

Blíženci z Polska a Ameriky

Zmíněná jasná linka cesty z problémů má však přinejmenším dva háčky. Vládnoucí strana Právo a spravedlnost si udržuje vysokou míru podpory právě díky velkým sociálním transferům, nižším příjmovým skupinám. Vlajkovou lodí této politiky se stal program 500+ neboli plošné přídavky na dítě ve výši pěti set zlotých měsíčně, což v přepočtu dělá asi tři tisíce korun. A běžného voliče soudní reforma, kvůli níž je země už dlouho na kordy s Evropskou komisí, podobně jako ovládnutí veřejnoprávních médií, moc nezajímá. To, co se v zahraničí vykresluje jako doba autoritářského temna, vnímá řada Poláků jako možná nejlepší časy v éře po pádu komunismu. Slovy polského historika a politologa Pawla Ukielského, PiS „podporou nejchudších vrstev vrátil těmto lidem důstojnost“.

A za druhé: přímo emblematickou zemí modernity dlouho byly a dodnes vlastně jsou Spojené státy americké. V minulosti dokonce slova amerikanizace a modernita či modernizace platila skoro za synonyma. Polská a americká politická scéna opravdu vykazují pozoruhodné podobnosti: podobně jako u našich severních sousedů je i v USA politický zápas určován „kulturní válkou“, tedy střetem konzervativců a liberálů, tématy jako potraty, práva sexuálních menšin, role náboženství (přesněji různých politicko-náboženských koncepcí) ve veřejném životě. Samozřejmě, i americkou společnost štěpí řada dalších faktorů, na prvním místě ekonomických, točí se však ve víru poháněném kulturní válkou, do níž výrazně promlouvají i dějiny a jejich interpretace.

Na mnoho shodných rysů polské a americké politické scény poukazovala již v minulosti řada autorů, leč zdá se, že sbližování nadále nabírá na intenzitě a americká společnost se velmi podobně zrcadlí v té polské. Jistě, nemalé rozdíly samozřejmě zůstávají: například polští konzervativci z PiSu jsou sociální a v hospodářské politice dokonce sociálně demokratičtí, zatímco konzervativci američtí daleko víc vyznávají volný trh a státní zásahy do života společnosti považují skoro za dílo ďáblovo.

Možná největší odlišnost Polska a USA ale spočívá v uragánu dějin, kterému byli Poláci v minulém stolení přímo vystaveni. Pomineme-li od vlastního amerického kontinentu vzdálený Pearl Harbor a pozdější v zásadě neúspěšný japonský pokus bombardovat Spojené státy pomocí balonů nesoucích výbušninu, první úder na vlastním území v moderních dějinách byl Američanům zasazen teprve 11. září 2001, kdy jim al-Káida poslala k zemi věže Světového obchodního centra. To v Polsku se pořád něco bořilo, stavělo, bořilo a zase stavělo.

Meziválečné Polsko poutala s New Yorkem dokonce přímá lodní linka z Gdyně. Tenkrát se do Ameriky stále muselo po moři, letadla masověji nastoupila až od 50. let. A lodě tehdy stále sloužily primárně k přepravě ekonomických migrantů, hledajících nejen v Severní, ale i v Jižní Americe uplatnění, jaké jim přelidněná Evropa poskytnout nemohla. Od 19. století se tak rodila Polonia, což je jednak latinský název pro Polsko, jednak označení pro Poláky žijící v zahraničí. Je jich na dvacet milionů, přičemž jen v USA se k polskému původu hlásí okolo deseti milionů lidí. Polsko a USA proto dlouhodobě pojí „zvláštní vztahy“.

Mesianismus pestrého světa

Gdyně vznikla ve 20. letech z rybářské vísky jako nové moderní město, jako polské okno do světa, aby polský stát, obnovený po první světové válce, získal volný přístup k moři. Přístav Gdaňsk měl totiž na základě Versailleské smlouvy status polosuverénního městského státu pod ochranou Společnosti národů.

Polsko bylo tehdy situováno o pár stovek kilometrů východněji než dnes a zahrnovalo i území současné západní Ukrajiny a západního Běloruska. Znovuzrodila se v něm polská státnost ukončená na sklonku 18. století. Někdejší polská velmoc, šlechtická republika Rzeczpospolita, soupeřila s carským Ruskem o dominanci ve středovýchodní Evropě. Postupně však chřadla, až si ji rozebrali silnější hráči, Prusko, Rusko a habsburská monarchie. Na jejím území se Polákům dýchalo nejsvobodněji, jinde byli vystaveni tvrdé rusifikaci či germanizaci.

Snaha o obnovu samostatného státu zplodila nejen protiruská povstání, utopená v krvi, ale též polský mesianismus: přesvědčení, že Poláci jsou Kristem mezi národy, trpícím pro svobodu, avšak jejich martyrium nakonec vyústí ve vzkříšení. Náboženská narace se zde provázala s narací národní, s vědomím vyššího poslání polské národní existence coby obhájce západní křesťanské civilizace.

Polsko se po roce 1918 pokoušelo slepit dohromady tři části obnoveného státu ze tří bývalých záborů a podobně jako první Rzeczpospolita bylo etnicky i nábožensky hodně pestré. Vedlo to pochopitelně k řadě konfliktů, zvlášť když se polská republika budovala jako polský národní stát a příslušnost ke katolické církvi tvořila jeden z pilířů polské identity. Napjaté byly vztahy nejen s desetiprocentní židovskou menšinou, ale i s Ukrajinci (14 % obyvatel) a Bělorusy (3 %), převážně pravoslavnými nebo řeckými katolíky (katolíky východního obřadu).

Druhá světová válka tento pestrý a vnitřně rozporný svět rozmetala na kusy. Metody německých nacistů i sovětských komunistů ve své brutalitě mnohonásobně překonaly i ty nejhorší represe, jimž byli příslušníci etických menšin vystaveni mezi válkami.

Niebotyky nasáklé krví

Typickým znakem americké modernity je mrakodrap. Ty polské ale často kromě vlastní stavební masy nesou či alespoň odrážejí tíhu bouřlivých a mnohdy krutých dějin.

Dne 5. října 1938 se v Polsku uskutečnila zkouška televizního vysílání. Vysílalo se jen pro několik málo příjemců z budovy Prudential ve Varšavě, postavené počátkem třicátých let a tehdy s 66 metry jedné z nejvyšších v Evropě, tedy z mrakodrapu. Polština má pro něj pěkný výraz drapacz chmur, jenž je (podobně jako v češtině) otrockým překladem anglického skyscraper. V anketě poznaňského týdeníku Wielkopolska Ilustracja o skutečně polský výraz sice v roce 1928 zvítězilo slovo niebotyk, leč neujalo se. Konkrétní název zmíněného niebotyku – Prudential – pochází od jména pojišťovací společnosti, jež v něm sídlila. Za Varšavského povstání v roce 1944 byl těžce poškozen, když dostal zásah dvoutunovým granátem z mamutího německého moždíře Karl. Polské ztráty za druhé světové války vůbec patří k největším, kalich hořkosti Poláci museli vypít do dna právě po porážce Varšavského povstání, po němž z jejich hlavního města zůstala hromada trosek. Údajně osvoboditelská Rudá armáda přitom německému řádění pasivně přihlížela z druhého břehu Visly.

Po válce se Prudential dočkal opravy, leč ve stylu socialistického realismu. Nedávná rekonstrukce vrátila jeho tváři původní styl art deco. Skoro totální zničení Varšavy během povstání Prudential přečkal díky solidní konstrukci, podobně jako vůbec první výšková budova v polské metropoli, spíše jen takový 51,5 metru vysoký „mrakodrápek“, postavený v letech 1906–1908 v historizujícím slohu v podobě středověké věže. Stal se údajně nejvyšším domem ruské carské říše, kam tehdy Varšava spadala. Od roku 1922 v něm sídlila telefonní společnost Polska Akcyjna Spółka Telefoniczna, zkratkou PAST, jež dala budově i dodnes užívané jméno. Za povstání zůstala v rukou povstalců až do úplného konce, a nikoli náhodou proto dnes slouží organizaci připomínající odboj za druhé světové války. Od roku 2003 její střechu zdobí velká pozlacená „kotwica“ neboli kombinace písmen P a W ve tvaru kotvy, která jsou zkratkou pro „Bojující Polsko“ (polsky Polska Walcząca) a symbolem polského protinacistického i protikomunistického odboje. V angličtině lze název prvního polského mrakodrapu číst jako nomen omen: past, minulost, která přítomnosti klade varovně před oči padesátimetrový prst, aby nezapomínala.

Pod dohledem soudruha Stalina

Po válečném uragánu se z Polska stal sovětský satelit. Území na východě ztratilo, nová na západě na úkor Německa získalo, byť v polské interpretaci se jednalo o země znovu získané, poněvadž historicky v nich i polská noha zanechala zřetelnou stopu. Novou éru měl symbolizovat Palác kultury a vědy (původně s dovětkem Josefa Stalina), vystavěný v letech 1952–1955 coby údajný dar národů Sovětského svazu. Mohutnou budovu navrhl architekt Lev Rudněv, jenž je podepsaný pod Moskevskou státní (Lomonosovovou) univerzitou, s 240 metry do roku 1990 nejvyšší budovou v Evropě. Varšavský palác byl přirozeně menší (jeho vrcholek drápe mraky ve výšce 237 metrů). Stylově se v obou případech jednalo o stalinské art-deco, inspirované legendárním mrakodrapem Empire State Building v New Yorku, jenž roku 1931 zaujal první místo na žebříčku nejvyšších budov světa (jeho špička dosahuje 443 metrů), než ho počátkem 70. let sesadily z trůnu věže, na které pak udeřil Usáma bin Ládin. V rámci předhánění zahnívajícího kapitalismu měla Moskva „přerůst“ i New York. Zmíněná ambice zplodila sedm moskevských sester, sedm stalinských mrakodrapů včetně Lomonosovovy univerzity, ale i mrakodrap varšavský. V Praze si lze tento styl pěkně prohlédnout v Dejvicích na hotelu International, byť jeho hrot zakrněl na 88 metrech.

Drsnou lekci „mohutná budova vládne“ nezakusila Varšava od Moskvy poprvé. V letech 1894–1912 vyrostl v centru polské metropole jako výraz ruské dominance chrám svatého Alexandra Něvského, jehož zasvěcení obsahovalo silné geopolitické poselství: Alexandr Něvský zosobňuje obránce ruského pravoslaví před náporem ze Západu. V polovině 20. let ho však coby symbol nenáviděného ruského impéria odstranila demolice.

Palác kultury a vědy pořád zůstává šestou nejvyšší budovou v Evropské unii. V první třicítce nejvyšších budov EU je Varšava zastoupena deseti stavbami, tedy třetinou, a to včetně Varso Tower, jež svými 310 metry Stalinův varšavský palác letos konečně překonala. Mnozí ho po pádu komunismu chtěli zbořit, podobně jako pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Patřil mezi ně i současný premiér Mateusz Morawiecki. Nakonec převážila spontánní strategie obklopení a převýšení.

Komunistická Polská lidová republika byla – poprvé v polských dějinách – etnicky i nábožensky homogenní. Přispěla k tomu nejen nacistická vyhlazovací politika, ale i komunistické etnické čistky, zejména akce Visla neboli výměny a odsuny polského i ukrajinského obyvatelstva, aby se státní hranice „zarovnaly“ též etnicky. Katolicismus se stal opět jednou z hlavních opor polského boje proti nepřátelskému zřízení, což podpořila i volba Karola Wojtyły papežem Janem Pavlem II. v roce 1978. Jeho návštěva v rodné zemi o rok později hodně napomohla ke vzniku hnutí Solidarita, které s přispěním mezinárodních okolností komunismus za deset let po první papežově návštěvě svrhlo. Ovšem katolicismus papežův i polské opozice se někdy charakterizuje i slovem „otevřený“, tedy vstřícný k dialogu i jiným názorům. Jeho kritický osten mířil hlavně proti komunistické diktatuře. Historický triumf však ledacos změnil, do popředí se začaly dostávat i rigidní a nacionalisticky vymezené proudy. Ke katolické církvi se donedávna hlásilo na 90 % Poláků, a již jen z toho plyne, že církevní prostředí bylo a je pestré, zahrnující širokou škálu postojů včetně politických. A polský katolicismus má též výrazně lidový charakter. Spojí-li se však lidovost s amerikanizací, ocitneme se snadno v Disneylandu.

Katolický nevkus

Kdo chce vidět největšího Krista na zeměkouli, Krista-mrakodrap, může od roku 2010 brazilské Rio s klidem vynechat a místo toho zamířit do polského města Świebodzin, ležícího asi sto kilometrů západně od Poznaně. Tamní Kristus je vysoký 33 metrů, s královskou korunou 36 metrů, a stojí na 16,5 metrů vysokém umělém kopci. Ten z Ria de Janeira má jen 30 metrů a s podstavcem 38 metrů. Stavbu inicioval místní kněz Sylwester Zawadzki, jenž v 80. letech spolupracoval s hnutím Solidarita a sloužil mše za vlast, což byl projev odporu vůči komunistickému režimu, nikoli reakčního autoritářského nacionalismu. Na sochu za šest milionů zlotých se složili místní věřící včetně řady podnikatelů, ale přispěla na ni i americká Polonia, tedy Poláci z USA. Ovšem Kristus z Ria, jehož autorem je francouzský sochař polského původu Paul Landowski, má umělecko-estetickou hodnotu. Kristus ze Świebodzinu si roku 2010 vysloužil polskou architektonickou anticenu Makabryła.

K největším chrámům světa (i k chrámům s velmi vysokou věží – konkrétně 141,5 metru) nyní patří Bazilika Matky Boží Bolestné Královny Polska, postavená v letech 1994–2004 na místě mariánských zjevení z 19. století ve vsi Licheń Stary. Architektonické provedení vyvolává spory, chrám je označován za kýč či sakrální Disneyland. Stavbu údajně zaplatily dary věřících, nicméně člověk se při pohledu na ni neubrání nepříjemnému pocitu z kýčovité megalomanie. Stavbu chrámu i celého přilehlého areálu inicioval kněz Eugeniusz Makulski. Vchod do baziliky zdobilo sousoší, kde klečel před Janem Pavlem II. a předával mu velký model chrámu. Posléze však vyšel najevo jeho homosexuální vztah s řidičem a padla obvinění ze sexuálních kontaktů s neplnoletými osobami. Jedenadevadesátiletý kněz musel zanechat činnosti, socha byla zahalena, a když se po čase zahalení zase strhlo, z celé kompozice zůstal jen osamocený Jan Pavel II.

Drcené svátosti

Polská katolická církev je rozštěpená podobně jako polská společnost a podobně jako jinde ve světě jí zmítají sexuální skandály. Opouštějí ji nejen ti, kterým to vadí, či ti, jimž vadí bagatelizace problému a jeho zametání pod koberec. Mnoha lidem je pochopitelně trnem v oku i těsná vazba řady církevních představitelů s vládou a PiSem.

Vzhledem k lidovosti polského katolicismu ho lze ale charakterizovat i výrazem teokracie zdola. Například prosazování úplného či takřka úplného zákazu potratů je spíše záležitostí nátlakových pro-life organizací a skupin, které však mají vliv na nemalou část voličů. Odpor vůči nim ale též vedou spíše různé organizace a jednorázově zformovaná hnutí: politické strany se často dostávají do vleku rozvášněných aktivistů (a aktivistek) obou znepřátelených táborů. Což je další podobnost se situací v Americe.

Suverenita a národní identita jsou pro Poláky svátost, zvlášť když byly dlouho drcené mezi německým a ruským mlýnským kamenem. Svátost podobně jako pro Američany, ale i třeba pro Brity. Poláci si však budou muset ujasnit, zda v dnešním světě mají jinou šanci na maximalizaci suverenity než v rámci Evropské unie, tedy suverenity přece jen nějak omezené. Hledání odpovědí na zásadní tázání: „Kdo jsme, odkud a kam jdeme a proč?“ může mít snadno kýčovitou, nesnášenlivou a zpolitizovanou podobu, ovšem na všech stranách barikád. A jak ukazují příklady dvou „zemí mrakodrapů“, USA a Polska, nelze očekávat, že fundamentální či hodnotové otázky zmizí z veřejného prostoru či že je odtud vytěsní pouze technicky či ekonomicky vnímaná modernizace.

LN, 27.11.2021








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.