Andrej Babiš si nepřeje v celostátním referendu hlasovat o setrvání či vystoupení z EU. Přitom jsme o vstupu do EU hlasovali. Brzy po vstupu do EU přišla Lisabonská smlouva, podle které už v některých otázkách není nutná shoda.

Když jsme se jako občané rozhodovali v celostátním referendu o vstupu do EU, velkou většinou byl náš vstupu EU schválen. Protože rozšíření EU o státy střední a východní Evropy vedlo ke zvýšení členů EU téměř na dvojnásobek, bylo rozhodnuto jednat o změně základních dohod o EU a výsledkem byla Lisabonská smlouva. Ta by zřejmě vydržela bez většího zájmu veřejnosti dlouho, kdyby nepřišla migrační krize. Na stole se objevilo téma povinných kvót na přerozdělování migrantů a náhle došlo k procitnutí. Lisabonská smlouva totiž již nevyžaduje v řadě otázek všeobecný souhlas mezi státy EU a některé otázky je možné na úrovni rady ministrů členských států EU řešit hlasováním. Každý stát má určitou sílu hlasů a když se vytvoří hlasovací koalice, která menšinu přehlasuje, je nařízení Evropské komise přijato i proti vůli některých členů unie. Právě tím se liší současný stav od toho předchozího, který vždy pro schválení jakékoliv akce v EU vyžadoval souhlasné stanovisko všech států unie. Z obavy, že při vyšším počtu členů se stane unie neakceschopná, protože by vyjednání všeobecného souhlasu bylo leckdy obtížně dojednatelné, bylo přistoupeno právě k možnosti o „podružných“ otázkách hlasovat.

Stalo se to ale v nejméně vhodné chvíli a v nejméně vhodné záležitosti. Příval několika set tisíc migrantů během léta 2015 nejprve z převážně muslimských zemí v situaci, kdy velké části území Iráku a Sýrie kontroloval takzvaný Islámský stát, vnesl do původně čistě humanitární otázky pomoci lidem sužovaným krutou občanskou válkou v Sýrii záležitost vysoké politické důležitosti, která náhle mohla, a v některých případech i vážně ovlivnila volební výsledky v evropských zemích. Fenomén migrace tak dodal munici stranám, které byly vůči EU kritické i předtím, ale migrační krize jim výrazně zlepšila volební výsledky právě díky tomu, že se tyto takzvaně „protievropské“ strany tvrdě proti migraci postavily. Teroristické útoky ve Francii, Německu, Belgii i Velké Británii navíc vnesly do politiky další významný prvek, a to otázku bezpečnosti.

Odpor české vlády vůči migračním kvótám byl zpočátku spíše vlažný, později však i Milanu Chovancovi, coby šedé eminenci ČSSD, došlo, že by na této otázce mohla jeho strana tratit, začal bít na poplach a před podzimními volbami se nechal fotografovat se zbraní v ruce. Nicméně voliči už měli jiné „koně“ a výrazně podpořili SPD, stranu Tomia Okamury. Právě tato strana na migrační krizi evidentně nejvíce profitovala a ČSSD právě nejvíce tratila.

Poté, co v Británii voliči rozhodli o vystoupení z EU, značně posílily požadavky na odchod z EU i v dalších zemích unie. Není to rozhodně žádná specialita Česka, před rakouskými volbami na podzim loňského roku jsem osobně viděl při průjezdu Rakouskem billboardy vyzývající k odchodu z EU. Podobně jsou myšlenky na odchod či na významnou revizi politiky EU nyní jasně formulované i v předvolební Itálii, zemi, která na rozdíl od Česka byla s migrací konfrontována po celý rok 2017.

Ekonomičtí experti Hospodářské komory varují před tím, aby si Česko zahrávalo s myšlenkou o vystoupení z EU. Životní úroveň by podle jejich názoru po našem vystoupení z EU klesla na úroveň Běloruska a o práci by přišlo mnoho set tisíc lidí. Problém je vlastně právě v tom, že otázka migrace a bezpečnosti dokáže v lidech, tj. voličích, mít v určitém momentu větší váhu než riziko ztráty zaměstnání a snížení ekonomické úrovně - raději se budu mít hůř, než abych tady musel přijímat migranty. V samotné Británii je právě opozicí vůči brexitu argumentováno stejně. Nyní bojuje zejména za to, aby Velká Británie zůstala co nejdéle účastníkem evropského trhu bez cel a dalších překážek. Argumentuje podobně i tím, že odchod Británie z jednotného evropského trhu přinese zvýšení nezaměstnanosti a obecně ekonomický propad. Čas od času se pak vrací k otázce druhého referenda, čemuž se zatím britská konzervativní vláda brání.

Jestliže tedy pochopíme, že odchod z EU přestává být pouze a jenom otázkou ekonomickou, ale je stále více otázkou emotivní a zásadních životních postojů každého člověka, pak pochopíme i to, proč je strašení „nedozírnými“ ekonomickými následky málo produktivní a nedokáže změnit názory přesvědčených odpůrců setrvání v EU. Strach z migrantů je prostě větší než strach z nezaměstnanosti.

Z hlediska právě probíhajících diskusí o podmínkách obecného referenda zaznívají často naprosto nesmyslné argumenty „proevropských“ politiků. Volič nemá všechny „důležité“ informace a rozhodoval by se i pod vlivem „nepřátelské propagandy“. Když jsem v roce 2004 hlasoval pro vstup do EU, neměl jsem bohužel také „všechny“ informace a hlasoval jsem více méně emotivně, protože jsem o tom byl přesvědčen. Dnes, po zkušenostech nejen z migrační krize, ale z mého pohledu mnohem nebezpečnějšího „řešení“ řeckého dluhu, bych pro EU emotivně rozhodně nehlasoval. Získal jsem totiž praktickou zkušenost z členství v EU a ačkoliv se domnívám, že nám naše účast v EU objektivně pomáhá, vidím mnohem jasněji i limit EU, a to je její politická nadstavba. Současný stav EU, v němž politika vítězí nad ekonomikou v tom smyslu, že pozoruji stále větší snahu největších států EU, Německa a Francie, ovládat rozhodující páky evropské moci, není Evropou jednotného trhu, ale trhu diktovaného z Berlína a Paříže.

Základní otázkou, kterou bych proto položil českým občanům v roce 2018, není to, zda vystoupit či zůstat v EU, ale toto:

Souhlasíte s tím, aby se Česká republika neřídila Lisabonskou smlouvou, a s tím, aby česká vláda požádala o revizi této smlouvy Evropskou radu?

Naprosto zásadní je právě podle mého názoru opuštění principu přehlasování, což Lisabonská smlouva umožnila, a návrat k systému všeobecného souhlasu. A navíc: státy na vnější, takzvané Schengenské hranici, musejí ze své vlastní vůle a iniciativy chránit prostor svého státu a nespoléhat se na „pomoc“ EU. Jen návrat odpovědnosti všech států za to, co se v jejich vlastním státě děje, je dle mého názoru jedinou alternativou, jak udržet jednotný evropský trh.