Po poměrně těsném vnitropartajním plebiscitu stojí dnes v čele Velké Británie oslabený premiér Boris Johnson, který má rozpolcenou stranu. Může si to země v čase mnoha krizí dovolit? Zklamání z muže, který zradil všechno, co mohl, je obrovské.

Po loňských skandálních divokých mejdanech ve vládním domečku během přísné karantény a po výmluvách premiéra, ne-li přímo lhaní v parlamentu, zavládlo v Británii velké zklamání. Boris Johnson ztratil mezi konzervativci poslední přátele, zůstali mu jen bezradní spolupracovníci. Jeho trestuhodnou nedbalost nafoukla levicová i pravicová média v puritánském duchu na nejvyšší myslitelnou hanebnost a defekt osobní morálky.

Mnozí se domnívají, že se za premiérovým obratem skrývá vliv jeho třetí ženy.

Mnozí poslanci přesto ještě věří v Johnsonovu schopnost vyhrávat, všemu navzdory. A chovají naději, že si Angličané nezvolí extrémní koalici levicových Skotů, zelených šílenců a extrémních socialistických liberálů a raději vyberou „čerta“, jehož znají.

Bohužel ale zapomínají, že se v hospodářské krizi lidé nechovají rozumně a snadno naletí novému spasiteli. Johnson si neumí poradit s nepřátelským ministerským aparátem, vláda je rozhádaná, nevypracovala konzervativní program a nečelí progresivistům, kteří útočí proti západní civilizaci. Ani sochu Churchilla před parlamentem nedokázala ochránit, natož donutit BBC, aby poskytla hlas i nelevicovým názorům.

Konzervativním poslancům trvalo víc než půl roku, než se odhodlali k hlasování o nedůvěře Johnsonovi. A chybělo málo: podporu jich premiérovi vypovědělo 148, a kdyby se jich přidalo dalších 32, padl by. Přestože mu klesla podpora voličů na bídných 24 procent a 69 procent žádá jeho odchod z politiky, vládní strana postrádá jinou charismatickou osobnost. Žádný vyzývatel se neobjevil, a tak dostal premiér možnost na reparát do podzimního sjezdu strany, aby k příštím volbám připravil věrohodný konzervativní program.

Toryové a progresivista

Tady je ovšem kámen úrazu. Jak by mohla totální diskreditace Johnsona do dvou let před volbami vyšumět, když má tak pošramocenou pověst. Celoživotní konzervativci o něm hovoří jako o klaunovi, šarlatánovi či lháři, obviňují ho z arogance moci a v doplňovacích volbách nechávají své kandidáty propadat. Většina toryů nechápe, jak se mohl z pravicového liberála vyklubat zelený progresivista. Je vůbec pravděpodobné, že by kvůli straně, která se ho nedokáže zbavit, Johnson opět otočil?)

Když v prosinci 2019 vyhrál volby (s nebývalou sněmovní většinou 80 poslanců), stal se lidovým premiérem a prosadil brexit, konzervativci jásali. Očekávali reformu zbytnělého regulačního režimu a útok na ideologii genderové, sexuální a rasové různorodosti, boj za snížení daní, byrokracie, státních výdajů a reformu katastrofálního státního zdravotnictví.

Zasáhla však epidemie covidu a Johnson vládl jako za války – místo trhu řídil hospodářství stát. Během ní se navíc ukázalo, že se z něho stal zelený fanatik i socialista, jenž hodlá zdaňovat a rozdávat a zřejmě nesnáší průmysl i byznys, jenž lobboval za setrvání v EU. Daň z příjmu zvýšil na nejvyšší míru od 70. let, chystá horentní firemní daň (25 procent). A jako by to nestačilo, prosazuje extrémní politiku nulových emisí, jež by trumfla i katastrofální Zelený úděl v Unii. Kdyby se tato vize uskutečnila, britské hospodářství by zkolabovalo

Dnes už i pravicoví komentátoři považují Johnsona za kariéristu a oportunistu. Pochopili, že nikdy nebyl přesvědčeným konzervativcem, že mu záleželo jen na osobní popularitě a volebním úspěchu, že nehodlá jít proti proudu doby. Tak konformní politiku s idiotstvím levice však nikdo neočekával.

Poprvé se projevila v červnu 2021 na summitu premiérů G7 v Cornwallu, kde prohlásil: „Musíme lépe a pospolu budovat zelenější a spravedlivější společnost, ano, rovnoprávnější, jak bych to vyjádřil genderově neutrálně, inu takovou feminističtější.“

Mnozí novináři a jeho životopisec se domnívají, že se za premiérovým obratem skrývá vliv jeho třetí ženy, jež fandí ochraně přírody. I to je možné, ale jeho celoživotní úspěch naznačuje něco jiného. Když jednou prohrál volby na předsedu studentské unie v Oxfordu, napodruhé už všem naservíroval přesně to, co chtěli slyšet – a vyhrál. Je možné, že došel k názoru, že progresivismus zvítězil, a proto nemá smysl zápasit za tradiční civilizační hodnoty.

Snadné to však nyní mít nebude. O budoucnosti rozhodne hospodářská a politická krize, tak jako kdysi, když trudná 70. léta plná stávek a vysoké inflace vynesla k moci „železnou lady“. Růst produktivity stagnuje už celé desetiletí a Británie mezi vyspělými státy G7 klesla až na šesté místo, před Itálii. Během karantény stát lidem a firmám štědře kompenzoval příjmy a rozpočtový deficit v kombinaci s poškozenou globální ekonomikou vyvolal devítiprocentní inflaci. Vládě opět nezbývá než dotovat nejchudší občany, což posiluje inflaci, ale propad ekonomiky a životní úrovně střední vrstvy zastavit neumí. To voliči nenáviděnému premiérovi neodpustí.

Johnson poslanci pohrdá, domnívá se, že dostal od voličů mandát jako prezident v přímém plebiscitu. Že brexit obnovil suverenitu národa a jeho vůdce. Proto navrhl větší pravomoci ministrů a přepsal etická pravidla vlády – lež v parlamentu už nemá vést k demisi premiéra, neboť je zodpovědný vůli lidu. Vzbouření poslanci to vidí jinak. Odpovídají voličům svého okrsku a teprve zástupně, kdo má podporu parlamentu, může vytvořit vládu. Pokud podporu většiny ztratí, vláda končí. O autoritě premiéra nerozhoduje lid, nýbrž poslanci. A rebelové to nevzdají – proslýchá se, že chystají změnu pravidel a druhé hlasování.