O prázdninách uhodila vedra, že bylo nutno uzavřít veřejná koupaliště. Hrozilo opaření. Z kávovaru se do hrnku sype jen suchý kofein, v Antarktidě začaly usychat palmy a Grónsko je sužováno stepními požáry. Nejbohatší část populace se uchýlila jako obvykle do Tibetu, odkud posílají selfíčka plná pohody a chladu. Někteří si oblékli na focení i svetr přes plavky.

Bloudím po bytě a hledám chladné místo. Občas na sebe otevřu ledničku a strčím hlavu až do chlazeného salátu a paprik. Mé počínání je nelibě komentováno malženkou, má obavu o čerstvost zeleniny. Občas rozliji kýbl vody po podlaze, abych docílil alespoň symbolického ochlazení. Mokrý vinyl v kuchyni tak klouže, že po pádu nemá cenu vstávat. Pokud spěchám, odplazím se na koberec, ale obvykle jen počkám pár minut, než podlaha uschne. Malženka už nevylézá ze sprchy, ale nudí se a vyžaduje zábavu. Pouštím jí rádio či televizi, ale stěžuje si na hluk šumění vody. Pokud zvýším hlasitost, stěžuje si na sousedy, kteří neurvale buší do stropu a zdí.

Děti nám zakázaly instalaci klimatizace, protože po její instalaci by prý roztálo i věčně zmrzlé Pluto a celá planetární soustava by se ponořila do tepla a chaosu. Ventilátory nepomáhají, jen po místnostech prohánějí horký vzduch a pokud ztratím koncentraci, dostanu navíc ránu lopatkou do obličeje. Malženka objevila řešení. Naházeli jsme kufry do auta a dcerám jsme tvrdili, že jsme se rozhodli odjet na dovolenou do Chorvatska. V Dubrovníku jsme samozřejmě ani nevystoupili a hned se vydali na zpáteční cestu. Bylo to sice nepohodlné, ale užili jsme si dva dny klimatizace v automobilu. Zpět domů nás zahnala spotřeba nafty a ponorková nemoc.

Vlivem veder uteklo mým rodičům stádo krav do chovného rybníku. „Spasené rákosí mně nevadí,“ křičel na otce strýc Bonifác, majitel vodní nádrže, „ale ušlapaly mně celou loňskou násadu kaprů.“ To nás inspirovalo. Z města utíkáme před vedrem do jejich domku v Prdeli Zakopané, mají sklep a pokud vyklidím uhlí a brambory, obojí uskladněné na zimu, můžeme si v klidu a tichu lebedit v chládku. Zima už nikdy nebude, tím jsem si jist a obojí vyvážím na hnůj. Do sklepa napustím několik centimetrů vody a můžeme spát na nafukovacích matracích v chládku jako páni. Když se otec s matkou vrátili od rybníku, unavení a špinaví od vytahování krav z rákosí, vyhodili na hnůj i nás.

Vracíme se zpět do města, do přehřátého bytu. Malženka mlčky zalézá do mrazáku a zamyká za sebou. Já se uchyluji do koupelny. Je rozměrná, dlaždice do stropu. Ucpávám odpady a utěsňuji škvíry kolem pečlivě zavřených dveří, pro jistotu natahuji po podlaze a stěnách i igelitovou plachtou. Otáčím kohoutky a začínám napouštět. Koupelna tak třikrát čtyři metry, ale po několika hodinách se již dá báječně plavat jako v bazénu. Voda mi postupem času dosahuje k ramenům, a to je čas zavřít kohoutek a lebedit si.

Klidné odpoledne přeruší zvonek. Máme návštěvu. Tchyně. Volám, že teď se to nehodí, ale Drahoráda už je v bytě, má vlastní klíče.

„Jsem v koupelně, ale nemohu otevřít!“ snažím se zachránit situaci a potápím se k odpadům a vytahuji ucpávky, abych bazén vypustil.

„Snad se mě nestydíš,“ halasí matka mé ženy, „takových jako ty jsem už viděla spoustu.“ Dveře se bohužel otevírají ven a po stisknutí kliky se dává do pohybu spousta věcí. Ze dveří koupelny se vyvalí malé české tsunami, které s sebou bere vše. Koberec a boty v předsíni, rohožku, několik květináčů z obýváku i hrnečky od snídaně z kuchyně. Otevřenými dveřmi na chodbu se vlna vydává na schodiště a jako po tobogánu sjede překvapená Drahoráda až do suterénu.

Po cestě vytopí ještě několik bytů a pojišťovna neuvěří, že důvodem pojistné události je návštěva tchýně.