S příchodem večera přicházejí. Zaklepají a čekají. Neotvírám. Nikdy. Dveře zavřené, zamčeno, zavřené mám i oči, ležím, pouštím si tiše hudbu nebo načtenou knihu. Miluji svoji postel. Nová matrace, jemné, hladké, a přitom tuhé prostěradlo, co se jen neochotně prohýbá pod prsty. Večerní čas patří jenom mně. Ležím a intenzivně se raduji. Nepotřebuji společnost, té si užiji během dne víc než dost. Život je krásný.

Obvykle mám štěstí a odejdou. Jen někdy jsou vytrvalé. Přemístím se k oknu a pokusím se o komunikaci. Obvykle zírají překvapeně. Někdy na mě i plivnou a pak ocením, že je mezi námi sklo. Snažím se je uklidňovat. Nepracuji tady a ráno s ním zase odjedu, říkám. Nic nechceme, ani on, ani já. Tak ahoj a dobrý lov.

Parkoviště kamionů večer. Po ploše se prochází pár holek a nabízejí své služby. Těžko bych jim vysvětlovala, že nejsem jejich konkurence, řídím kamion. Snažím se jim nelhat a říkám skoro pravdu. Mluvím o kamionu jako o chlapovi a ony ve mně prostě vidí konkurentku, co patří k jiné partě.

Původním povoláním jsem puťka. Kancelářská myš, abyste rozuměli. K svačině kafíčko a pochlubit se před ostatními, jaké jsem upekla dobrůtky. Ve státní službě je to s úředníky podobně jako s vrahy. Mají to na doživotí. A jistotu téhle židle jsem vyměnila za pohodlné sedadlo náklaďáku.

Prožila jsem úžasný život. Svatba, děti, rozvod, pak sem tam přítel a najednou už jsem ve věku, kdy muži si pořizují bláznivá auta a luxusní milenky (nebo naopak), a první infarkt. Jen já nic. A tehdy mě náklaďák vtrhl do života jako Bečva do Troubek. Jedna jízda s Vendelínovým náklaďákem. Je to jako heroin. Už po prvním prožitku jste feťák.

Zkušená řidička jsem, o tom nepochybuji. Během mládí a manželství jsem řídila kolo a kočárek. Takže mám spoustu zkušeností s jedno i dvoustopými vozidly. Po rozvodu jsem si pořídila fóbii (Fabii), do které jsem se zamilovala víc než do bývalého. Slíbila jsem jí věrnost, dokud nás STK nerozdělí. Vzorně se o Berušku starám, jen občas se musím zastavit v opravně zakoupit novou, delší měrku oleje, protože ta stará už nedosáhne. Mám spoustu zkušeností, jsem dobrým a rychlým jezdcem. Tak rychlým, že v koloně jedu vždy úplně vepředu.

Udělat si řidičský průkaz na náklaďák není těžké. Pozitivní diskriminace v praxi. Muži couvali s přívěsem, já prospěla, když jsem na první pokus rozeznala rádio od tachografu. Vzali mě v úplně první spediční firmě. O řidiče je nouze. Majiteli jsem vyložila své zkušenosti s bicyklem, kočárkem a fóbií. Jen se zeptal, jak dlouho řídím. Řidičák mám od plnoletosti, pochlubila jsem se. Tak to je dost, víc jak třicet let, zaradoval se. Sprosťák. Mládí bylo báječné. Škoda, že se jím plýtvá na děti.

„A jak dlouho jezdíte s náklaďáky?“

„Naposledy před týdnem, při zkouškách, s komisařem.“

Chvíli se zdálo, že si první infarkt pořídil právě teď, a pak šel pojistit jejich největší vrak na dvojnásobek. Ušpinil si ruce, když jej na rozloučenou hladil před mou první jízdou. Italské auto, Iveco. Byl to Škubánek. Otřískaný životem, s mužským charakterem. Krásný rok jsme prožili.

Jedno pondělí na mě čekal elegán. Voňavý, silný, bílý, nádherný. Za hlavu jsem hodila vztah a jsem už jen jeho. Cítím se jako královna dálnic. Je bezchybný, pokud se nějaká chyba vyskytne, její původ se nachází někde mezi volantem a opěradlem. Na parkovištích se potkávám občas s jinými řidičkami kamionů a připadám si jako pánové na záchodech.

Také si poměřujeme, která ho má většího.