První zážitky jsou nezapomenutelné. Třeba první pusa. Nebo když poprvé spadnete ze žebříku. Popřípadě, když spadnete při první puse poprvé ze žebříku.

Nevím jistě, zda ještě víte, jak vypadá mapa. Plachta papíru tak metr čtvereční, pokreslená jako velikonoční vajíčko snaživým seniorem s Parkinsonovou chorobou. S příchodem satelitní navigace jejich éra skončila.

Při řízení auta se číst v mapě nedalo. Dalo, pokud vám nezáleželo na zdraví, životě, autě a ostatních účastnících silničního provozu. Obvykle bývali povoláváni navigátoři. Z řad kolegů v práci či rodinných příslušníků. Kvalitní navigátoři bývali obletováni víc než vyvinuté povolné sekretářky. I když z opačného důvodu. S navigátorem máte jistotu, že po dlouhém bloudění neskončíte v nějakém hotýlku uprostřed ničeho, zatímco s prsaticí se v to doufá.

Jedna chyba při navigaci způsobí klidně i několikahodinovou zajížďku či divokou hádku, často obojí. Na druhou stranu mě malženka s pomocí mapy Dánska dokázala donavigovat do Göteborgu, aniž bychom zjistili, že máme špatnou mapu a bloudíme. Satelitní navigace to celé zkazily. Kdysi bývalo umění nezabloudit, dnes je umění zabloudit.

Poprvé jsem pořádně zabloudil na dálnici. Bez navigátora. Naštěstí jsem měl mapu. Zastavím, rozsvítím a vidím, že nevidím. Vsedě, za volantem, jsem stál na počátku nové životní éry, života s brýlemi. Nevystoupil jsem a nešel se zeptat na cestu. Jednak jsem macho chlápek, který se nikdy nikoho na nic neptá, druhak jsem zabloudil na městském okruhu kolem Bruselu na cestě Londýn-Plzeň. Anglický jazyk jsem tou dobou ovládal asi jako dvouletý rodilý mluvčí a francouzsky mluvím stejně plynně jako vlámsky, a to ve vlámštině umím jen kašlat s holandským přízvukem. Nakonec se problém vyřešil jako obvykle – ráno moudřejší večera. Spát na odstavném parkovišti plném kamionů a sociálních pracovnic se moc nedalo, snad každá z nich zkusila, zda jsem si to nerozmyslel a nechci si najmout právě ji. Přestože SPZ auta jasně hlásilo, že jsem z Čech, a tudíž finanční invalida.

Došel mi původ úporných bolestí hlavy, podobných, jaké pronásledují každý večer vdané ženy. Musím k očnímu. Docela jsem se těšil na další poprvé. Do té doby jsem u očního lékaře pouze příležitostně četl na tabuli jakási podivná kódová sdělení a těšil se, že se konečně dozvím řešení. První, co jsem uslyšel je, že mám pět let zpoždění. Úplně jsem se vyděsil. Představuji si, jak sestřička i s panem doktorem se ráno co ráno setkávají v ordinaci, vaří kávu a čekají… tak dneska ne, snad přijde zítra.

Omlouvám se, že jsem je nechal čekat, ale nikdo mi nic nevzkázal. Sestřička se usmívá a říká něco o tom, že stařecká vetchozrakost se projevuje obvykle o pět let dříve. A jó… tak to jste mě uklidnili. Takže jsem stařec (na chmelu), a navíc s vetchým zrakem. Poslali mě do optiky. Mám si vybrat obroučky a skla. Zarazil mě předběžný účet. Nechápu, proč by brýle měly stát víc jak mobilní telefon nebo televize. Vždyť v nich není ani elektronika ani baterie.

Možná mě chtějí prodat najednou celou sadu. Jedny do úřadu, další do kina, na procházku a jedny na doma k televizi a další na čtení. Začal jsem vyjednávat o množstevní slevě, ale zarazil mě odměřený pohled prodavačky. Cena je za jediný kus, slevu mohu dostat jen v případě, že nebudu trvat na osazení skly a odnesu si jen obroučky.

Rezignuji a souhlasím. Tak mi je zabalte, říkám. Opět pohled, jako bych nebyl schopen odříkat násobilku pěti. Prý se budou vyrábět a mám si přijít za měsíc. Mám maličkou firmu a za měsíc postavíme rozlehlé parkoviště před panelákem. A oni potřebují stejný čas na jedny usmolené brýle. Ale možná je vyrábějí ve Vietnamu a vozí k nám rikšou, aby ušetřili za letadlo.

Konečně je držím v ruce. Prvně si je nasazuji až doma, v koupelně. Při pohledu do zrcadla se vyděsím, tohle přece nejsem já. Zírám na měsíční krajinu, kráter vedle kráteru, sem tam terénní zlom, kterému se prý říká eufemisticky vráska. Rychle je sundám a zastrčím do kapsy.

Od té doby si brýle nasazuji pouze tehdy, když zvítězí zvědavost nad ješitností.

@StařecNaChmelu