V Prdeli Zakopané je o dobré doktory nouze. Vlastně i o špatné doktory. Největší odborník je přeceda, prý kdysi vystudoval na agronoma a večerně si dodělal nástavbou zootechniku, takže smí řídit nejen traktor, ale i kombajn a na první pokus rozezná jetel od prasete. V obci má respekt a je volán na radu i pomoc, pokud někomu onemocní kráva nebo tchyně. Jeho rada je v obou případech stejná a ani nezáleží na druhu nemoci. Vyvést za humna a s bičem hnát třikrát kolem vesnice. Na noc zavřít do teplé stáje, přikrýt dekou a ráno se ukáže, jak tuhý má kořínek.

Možná proto mám celý život rozpolcený vztah k doktorům. A samozřejmě k ženám. Obou profesí se bojím a bez nich bych chcípl. Jsou na mě moc mazané. Na opravdového doktora se studuje půl života, pro moudrou ženu studium končí smrtí. Dostávám panický záchvat, když mám navštívit svoji obvodní doktorku. Navíc se bojím se chorob. Své nemoci jsem dotáhl do neuvěřitelných detailů. Být tak dobrým sólistou v baletu jako jsem hypochondr, měl bych o ovace ve stoje postaráno minimálně do důchodu a možná bych předvedl nějaký neotřelý gag i při ukládání do hrobu.

Po svatbě a přestěhování do města jsem se pokoušel získat pozornost životní družky poukazováním na má různá tělesná ujímání. Relativně rychle odhadla, co potřebuji. Kartičku zdravotní pojišťovny. Tu mi vtiskla do ruky a vystrčila za domovní dveře. Celkem jasný pokyn, kam se mám i s kartičkou odebrat. Do zdravotního střediska. Tam mě vyslechnou a možná i pomohou. Před zavřenými dveřmi ordinace je shromážděn dav. S valnou většinou čekajících se znám, nevidíme se poprvé, zdravíme se a vyprávíme si, co se od našeho posledního shledání událo. Nováčci stojí kolem dveří a očekávají příchod sestry, my ostatní máme rozum a zabíráme nejvýhodnější místa. Prostatici se shlukují kolem záchodových dveří, trempové mají své místo u otevřeného okna, aby jim oheň dobře hořel a my ostatní se účastníme improvizovaného šachového přeboru.

Rozhlížím se po čekárně a zdá se, že mám štěstí. Mezi námi není ani jedna těhotná. Nejednou se stalo, že během čekání stačila ve frontě nejen porodit, a i si odbýt šestinedělí, než přišla na řadu. Původně přišla s otékajícíma nohama, ale v té době už měla docela jiné starosti, s mlékem, a ještě dostala vynadáno, že zdržuje se zbytečnostmi. Znenadání vychází sestřička a nám, čekajícím, tiskne do rukou ampulky a posílá je na odběr krve. Beru si také jednu pro ukrácení dlouhé chvíle.

Výměně oleje v automobilu rozumím, nejdřív se vypustí starý a pak se dolije nový. Předpokládám obdobné řešení a doufám, že mi dolejí nějaký kvalitní motorový syntetický s aditivy a neodbydou přepáleným řepkovým z friťáku. Docela by se mi výměna hodila, vržou a bolí mně klouby. V ordinaci se dozvídám, že mi krev jen trochu odpustí, aby si o mně udělali obrázek. Nabízím pasovou fotografii, ale prý jim jde o něco jiného.

Po půlhodině pokusů mám rozpíchané obě ruce, ampule je stále prázdná. Pravděpodobně mám pancéřované žíly a deprimovaná sestřička si bere na pomoc bajonet. Jen doufám, že nepoužije příliš velkou sílu, minule jsem zůstal přibodnutý k registrační skříni, dokud mě neosvobodil truhlář. Těsně před útokem na bodák vstupuje do laborky její kolegyně, bývalá královna heroinových večírků, která umí nabodnout žílu i během razie policejního komanda. S policejním vlčákem na zádech a pepřovým sprejem v obličeji. U mě je to jednodušší, vlastně se ani nezastaví a už je v žíle.

Mírně krvácející se vracím do čekárny, kde se mezitím objevuje i tchán Oskar. Zdravíme se a zjišťujeme, že nám vlastně už nic není. Před sebou máme celé volné odpoledne, škoda jej strávit v čekárně, když můžeme pobýt na zdravém vzduchu v restauraci. Domů se vracíme po zavíračce noční vinárny a stěžujeme si na bolest hlavy. Zřejmě jsme v čekárně chytili chřipku a zítra se potkáme opět na středisku.

Stařec na chmelu