Je únor a navzdory tomu v Čechách skutečně začalo sněžit. V Praze napadl centimetr, což znamená skutečnou národní katastrofu. Večerní zprávy v televizi jsou plné redaktorů, kteří poskakují kolem nabouraných vozů, polámaných kotníků, bědují nad nastuzenými bezdomovci a účastní se mejdanů nadšených majitelů lyžařských areálů.

Já byl odeslán do sklepa, najít běžkařskou výbavu. Běžky jsem našel až pod hromadou haraburdí. Hledání bot bylo snadné, stačilo se řídit čichem. V našem téměř podhorském městečku Plzeň bylo sněhu po kolena, ale malženka zapíchla prst do mapy a pyšně se po mě podívala. Šumava! Zděsil jsem se. Místo proslulé absencí dobrých datových přenosů, a dokonce se tam najdou i místa, kde se nedovoláte ani obyčejným mobilním telefonem.

Jedno takové jsem objevil před pěti lety při procházce na jednom méně přístupném místě. Mobilní operátoři na mé oprávněné výtky namítali, že v ta místa je přístup povolen pouze tetřevu, a i tomu jen v době páření. Tuhle směšnou výmluvu však nemohu akceptovat.

V sobotu nakládám lyžařské vybavení, malženku a jednu z dcer do auta. Ve dveřích se vzpříčily lyže i dcera. Beru to jako pokyn shora a vracím se do tepla a bezpečí kuchyně. Tam pobudu jen několik málo minut. Šéfka výpravy si pro mě dojde, přimhouří oči a ani nemusí nic říkat. My, muži vychovaní od dětství řádkou žen působících na všech stupních, od mateřské po vysokou školu, máme již vypěstované instinkty sebezáchovy. Nemluvím o sebeúctě, tu nám odebraly jako jednu z prvních.

Dorážíme na obvyklé parkoviště, nazouváme lyže, nasazujeme brýle, čepice, hůlky a jiné duperele. Malženka stanovuje trasu. Celkem rozumná vzdálenost, tak 4 až 5 hodin lehkého běhu. Větší fyzické nasazení není kompatibilní s naší familií, česky to znamená, že více než poběhlice připomínáme coury.

Na závěr se usmála a prohodila nezávazně: „A když nám to bude málo, procourneme se po okolí“. Krve by se ve mně nedořezalo. Ta věta je v naší rodině pověstná. Dcery s křikem utíkají a my staří nemohoucí se křižujeme. Není neobvyklé, že po aplikaci závěrečného procournutí nás přiváží záchranný oddíl horské služby nebo se navracíme za svitu měsíce provázeni vytím psů.

Poněkud mě uklidňuje přítomnost dcerky Euforínky. Na rozdíl ode mně nemá žádný problém své matce cokoliv odmítnout. Někdy se zdá, že to dělá ze sportu. Rozhodl jsem se, že se jí budu držet zuby nehty.

Vyrážíme na stopu. Nádherné počasí bez mráčku, a dokonce i klub turistů byl informován kudy pojedeme, stejně jako rolbaři. Stopa je tedy dobře značená a právě profrézovaná.

Vyrážíme na Zhůří. Dcerka z něj má obsesi, jako malé jsme jí slíbili, že si tam dáme oběd a něco k pití. Euforínka, proslavená odporem k jakémukoliv fyzickému výkonu, dobrovolně šlapala a plánovala co si dá. Teprve u opuštěné sněhem zapadané kapličky jsme ji seznámili s historií Zhůří, kde nejprve Němci vyhnali Čechy, pak Češi Němce a na závěr komunisti vyhnali všechny a rozstříleli to tam na maděru. Pak, jak jsme slíbili, jsme si dali oběd (krajíc chleba s máslem) a něco k pití (čaj z termosky).

Během chůze, neboť můj styl by jen skutečný optimista mohl nazývat během, zjišťuji, že se mě s postupující otylostí posunulo těžiště a přepadávám dopředu. Celý den často padám a začínám si osvojovat pády jako celkem přirozený způsob projíždění zatáček. Zvláště pak v prudších sjezdech tomuto stylu začíná rodina říkat „hodit kotvu“.

Oběd se ten den nekonal. Důvodem je pravděpodobně má postava, připomínající přezrálou hrušku. V odpoledních hodinách jsem při jednom pádu ohnul hůlku tak, že se již nedala narovnat. Bez hůlky se postup vpřed zpomalil natolik, že z pohledu ostatních tvoříme nepohyblivou překážku, kterou musí objíždět.

Záchrana přichází v podobě horské služby, která má za úkol odstraňovat ze stopy spadlé stromy, závěje a nemohoucí turisty. Za posmívání ženské části naší výpravy mě nakládají a odvážejí k silnici a blízké hospodě. Nakonec se výlet nad očekávání vydařil.