Ve Vietnamu platí docela jiná pravidla silničního provozu. Celá jejich Vyhláška o provozu na pozemních komunikací sestává z tří vět:

1. Vždy ohleduplně a s troubením
2. Kam se vejde jeden, vejdou se i dva i tři. I pět se vejde
3. Ve sporných případech má pravdu silnější a kdo víc troubil

Prožili jsme sajgonské dopravní peklo a vydali se zrekreovat do nudného přímořského městečka. Doprava se během celého dne pohybovala na úrovni dopravy v Praze v době odpolední špičky. To Vietnamec pokládá za minimální provoz.

Do tak slabé dopravy si troufneme i my. Kolo jsem zavrhl rovnou. Ještě se nenarodil kovář, který by vykoval rám, co by mě unesl. Osobní automobil mě zase nechtěl půjčit místní pan domácí, a tak jsme se dohodli na kompromisu.

Odvedl mě na parkoviště, kde se stála řada motocyklů v různém stádiu životního cyklu. Vybral zánovní motocykl Honda s radlicí. Zemědělský stroj odepnul a kladivem otloukl několik kilogramů ornice. Hned jsem byl za silničního elegána. Zkusmo jsem nasedl. Přes břicho nevidím na řídítka, ani na ciferníky. To nevadí, závodit nehodlám. Po paměti nahmatám brzdu a startér. Nastartuji a popojedu několik metrů. Protestují pneumatiky i majitel. Přiváží kompresor a dofukujeme tlak na úroveň traktoru.

Plácneme si a odjíždím do ospalého provozu. Na dvoupruhové vozovce se řadím do krajní páté řady motocyklů a časem se probojovávám ke středu vozovky. Mám silný zemědělský klakson. Mezi mnou a dělící čárou už je jen osobní auto a jediný motocykl. Vychutnávám si plynulou jízdu a zkusmo zapínám blinkry. Nefungují. Zapomínám, kde jsem, upažuji pravou ruku, chci signalizovat změnu směru. Omylem srážím Vietnamce, kteří jedou vedle mě ve třetí a čtvrté řadě. Ti sráží dalšího a hned mohu odbočit ke kraji vozovky jako pán.

Nějakou dobu zůstávám na okraji. Vidím do krajiny i lidem do otevřených příbytků. Rodinné domky jsou bez schodů, podlaha je v rovině terénu. Nečekaně prorážím přední kolo, ztrácím kontrolu nad mototraktorem a ten mě odváží na návštěvu k domorodcům. Ubrzdím svůj orací jednostopý stroj těsně před plazmou. Chvíli rodina civí na mě i na seriál. Ty vole, to se nejsou schopní rozhodnout, co je zajímavější? Doufám, že budou mít večer co vykládat známým. Vytlačí mě z obýváku a rukou ukážou k blízké značkové opravně.

Píchlou motorku dotlačím téměř před vrata servisu a jakmile je jasné, že opravdu mířím k nim, vybíhá mě v ústrety veškerý personál. Mechanici, vedení firmy, kontrolor kvality, recepční, manažer pro styk se zákazníky i s poloobnaženou sekretářkou a celé fakturační oddělení. Oba manželé mě odtlačí na dvorek a pustí se do hledání problému. Motor přede, světla svítí, klakson troubí. Po upozornění na placatou pneumatiku se zaměřují na přední kolo. Když se ruka k ruce vine, tak se smůla překazí.

Z výletu se navracím s hřejivým pocitem lidské sounáležitosti. Občas pro pořádek zatroubím. Vybírám si cyklisty, co nejtišeji jim dojedu za záda a zatroubím klaksonem, kterým se zdraví oráči na šířku lánů rýží. Žádný z cyklistů nevydržel ani pět sekund a šup – odbočil vpravo do příkopu. A co jich bylo.

Dojíždím do apartmánu. Spokojený a plný zážitků.

Po zhruba deseti minutách nás navštívila místní policie. Že mě zabavila mezinárodní řidičský průkaz, to bych ještě pochopil, ale přišel jsem i o průkazku Česko-Vietnamského svazu přátelství.