Na rané dětství si nepamatuji. Co mi po něm zůstalo je nechuť ke dvěma jídlům, které jsem měl zřejmě na talíři denně. Prvním z nich je vařená mrkev s bramborem. Dodnes bývám obezřetný k cizím lidem, kteří si ji dají v restauraci, i pokud mají nějakou jinou, únikovou možnost volby.

Po pěti letech vztahu mě nastávající vybídla, abych už to neprotahoval a požádal její rodiče o ruku. Rozpačitě jsem souhlasil a vydal se koupit prsten prvotřídní komunistické kvality, mosaz potažená ryzím stříbrem s kamenem z poctivého lisovaného skla. Jako správný skrblík ho balím do kapesníku, zbytečně neutrácím za zbohatlickou krabičku.

V určené nedělní poledne zaklepu na dveře rodičů mé nastávající. Byl jsem pozván na slavnostní oběd. Už v chodbě panikařím. Ucítil jsem nezaměnitelně strašidelné aroma koprové omáčky a vrátil se do hrůz dětství. Po zazvonění se otevřely dveře a kopr mě přivinul do náruče jako matka šťastně nalezené dítě.

Přivítám se s nastávající, její sestrou Nastěnkou a hrnu se pozdravit i budoucí tchyni s tchánem do kuchyně. Tam řádí kopr tak silně, že do jeho odéru by se dal zapíchnout deštník a zůstal by stát. Na plynovém sporáku bublají hrnce, naštěstí přikryté poklicemi. Zdravím, potřebuji se napít. Na kuchyňské lince je hrnek čaje, na omak studený. Sklopím ho do sebe a mozkem mně proletí tunguzský meteorit. Hlava nekontrolovatelně vybuchne, obsah hrnku je všude. Tchán Oskar si v hrnečku mazaně přechovával rum, maskovaný čajovým sáčkem. Etylalkohol hoří na zapálených plynových kamnech, na poklicích, vzplála i utěrka a odpadkový koš.

Dokud ještě vidím, zachytávám Oskarův výraz. Říká asi tohle: Pít neumí a pije. Jestli to tak má se vším, budou mít minimálně tři děti, dcery. Tchýně Drahoráda uhasila kuchyni a potichu seřvala Oskara, že jí upíjí bez dovolení tuzemák do tvarohu. Bez milosti nás oba vystrčí do obýváku. Hrome! Očekával jsem tichou oslavu v úzkém rodinném kruhu. Kolem stolu ale sedí dvě až tři Drahorádiny sestry s manžely, švagrová Nastěnka, a i strýc Bonifác. Rezignuji, před tolika lidmi nahlas promluvit nezvládnu.

Kapesníkem si otírám alkohol z flambovaného obličeje, cítím, že už nemám obočí ani řasy a z předchozího zážitku jsem rudý jako prapor Kominterny. Jen mně na každou tvář lípnout srp a kladivo a mohl bych do prvomájového průvodu jako další z alegorických vozů.

Ohromené ticho prolomí jedna z Drahorádiných sester, nabízí židli a pokouší se zavést konverzaci. Rád bych něco prohodil, bohužel hlasivky se rozhodly vyhlásit stávkovou pohotovost. Dokáži ze sebe vydat slabiku, maximálně dvě a vypovídají poslušnost. Uvědomuji si nepatřičnost celé situace a odsuzující pohledy střední generace. Rudý ohořelý kluk, kolem kterého se line vůně tvrdého alkoholu. Červené oči a ztráta hlasu navozují asociace jak, s kým a kde asi strávil předchozí noc.

Rezignovaně sedím a čekám, až přestanou stávkovat nejen hlasivky, ale i smysly, rázně odpojené tuzemákem. Bohatě by stačil zrak a sluch. Servíruje se polévka. Tu bych si užil, má oblíbená knedlíčková, ale mysl už řeší, co bude dál. Měl bych se omluvit, odejít na záchod, a přece jen před koprem utéct? Než se odvážím cokoliv podniknout, Drahoráda vstává a odchází z obýváku. Buď jde zamknout domovní dveře, nebo zavolat do Bohnic.

S druhým chodem, bohužel, naskakuje i chuť i čich. Jsou tady! Knedlíky s koprovkou. Usilovně konverzuji a snažím se vymyslet nějaký plán. Prozatím jím jen suché knedlíky a jen symbolicky se dotýkám omáčky. Drahoráda si všímá, že mně docházejí a rázně přidává další dávku. Tchán Oskar, snaživě, aby zahladil předchozí infarktovou situaci, je bohatě polévá koprovkou. Jsem ztracen. Další dávku už nesním. Nemám je kam dávat, leda tak do kapsy.

Pokouším se zdolat alespoň jeden s omáčkou. Jako na semaforu měním v obličeji červenou na zelenou a rozhodně musím co nejrychleji na WC. Dobíhám do koupelny, ještě stačím pustit vodu a žaludek rozvazuje diplomatické, společenské i pracovní styky s koprem.

Pohled do zrcadla vysvětluje, proč se mi během hovoru nikdo nedíval do očí, jen Nastěnka na mě nábožně zírala. Na skráni, hned vedle ucha mám přilepený prstýnek směsí slin, alkoholu, a ještě něčeho neidentifikovatelného. Odlepuji jej a pokouším se uvést vše do pořádku. Na WC vydržím až do moučníku. Bledý jako oloupaná ředkvička přicházím ke stolu. Raději si ani nesedám, ještě by mně chtěli přidat. Když udivení hosté odloží příbory, vysoukám ze sebe těch pár vět, na které se hlasivky zmůžou.

Po tom všem, co předcházelo, se divím, že mně ji dali. Z pohledu nezaujatého pozorovatele by se jevilo jako výhodnější moji nastávající obětovat aztéckým bohům nebo poslat žebrotou.