Už od malička jsem obklopen společností. Jako první jsem se doma v Prdeli Zakopané seznámil se slepicemi, neboť matka mě k nim zavírala pokaždé, když neměla čas. Začátky byly těžké, musel jsem si nad kohoutem vybojovat své místo v hejnu, naučit se dělat kuřince a také v noci jsem často padal z bidla, než jsem se naučil spát v rovnovážné poloze. Jen zobání jsem nezvládal a často jsem zaběhl umlsnout pašíkovi pomeje.

Moje spokojené žití na zadním dvorku skončilo, když jsem spolu s kohoutem zorganizoval hromadný útěk nosnic z výběhu na zeleninovou zahrádku matky. Matku tak pobouřily rozhrabané záhony, vytrhané ředkvičky a vyjedené žížaly, že se rozhodla uspořádat podobnou exekuci jako Habsburkové v sedmnáctém století na Staroměstském náměstí a vybila celé hejno. Jen já jsem dostal na poslední chvíli milost. Následujících několik měsíců jsem své bývalé soudružky jedl na paprice či s nudlemi jako silný vývar. A v neděli se na stole objevil pečený kohout, který to zřejmě přehnal v soláriu.

Jak jsem bral rozum a sílu, postupoval jsem v hierarchii domácích zvířat na dvorku. Některá byla mírumilovná a rychle pochopila, kde je jejich místo, ale dodnes mám nevyřízené účty s husami a na svatého Martina si vybírám alespoň úroky. To králíci, posedlí sexem, pořád otravovali, abych je přemístil k samicím. Nakonec byli rádi i za obnošenou rukavici či botu, se kterou vydrželi kopulovat i několik týdnů, než poznali, že něco není v pořádku.

Někdy mezi osmým a dvanáctým rokem mého života se rodiče dozvěděli, že existuje instituce, která má zájem se o mě starat. Alespoň část dne. Ale něco je pořád lepší než nic, trefně podotkla matka a poslala mě do školy. Prvně jsem přišel s celou partou, ale ovce, kozy ani kravka prý nemají do učeben přístup. A tak jsem se zařadil do společnosti lidí a získal nové kamarády. Selekce probíhala nikoliv dle stáří, ale podle vědomostí. Já neuměl číst, psát, počítat a vlastně ani mluvit a byl jsem, logicky, zařazen do první třídy. Vzhledem k mé výšce jsem seděl v poslední lavici, aby ostatní viděli na tabuli. Jako nejsilnější jsem se stal vůdcem smečky a učitelé od té doby vstupovali s obavou, zda vyváznou bez úrazu. Tak nějak sama od sebe vznikla tradice, že každý, kdo třídu navštíví, přinese svačinu. Včetně učitelů, inspektorů na hospitaci i ředitele.

Docházku jsem ukončil jako všichni ostatní v patnácti letech. Ve čtení a psaní jsem byl již protřelý, dokonce jsem ovládal i některá vyjmenovaná slova. Třetí třída nebyla nejobvyklejší pro ukončení docházky, ale mně to stačilo. Během samostudia jsem si přečetl i několik zásadních publikací, které určily můj další osud. Zvlášť silně na mě zapůsobil životopis Ferdy a Berušky, pochopil jsem, že každý potřebuje životního druha. Když může Ferda, tak proč ne i já, řekl jsem si a vyšel mezi lidi, abych si i já našel lásku. Marně jsem chodil po vernisážích, do divadel a navštěvoval plesy. Dokonce i na zápasy v bahně jsem chodil, ale všechny ženy, které jsem tam potkal, byly buď zadané nebo starobní důchodkyně.

Jsem vděčný strýci, náruživému myslivci, že mi věnoval cennou radu do života. Nejsnazší je lovit zvěř u krmelce. Jeho radu jsem si vzal k srdci a svoji lásku jsem skutečně našel v supermarketu u regálu s čokoládou. Pod příslibem čtvrt kilogramu té nejlepší mléčné švýcarské čokolády se dala pozvat na rande. Vzhledem skutečná intelektuálka, slabé ruce a silné dioptrie mi zaručují, že pokud by mě chtěla zbít, podobně jako rodiče, stačí jí odebrat brýle a vzdálit se o několik kroků a počkat, až se uklidní.

@StařecNaChmelu