Zahrada na vesnici je pro naši městskou rodinu středobodem života, podobně jako pro alkoholika hospoda. Od brzkého jara jsme našimi ženami víceméně (ne)dobrovolně o víkendech transportováni autem z města na venkov a zapojováni do zvelebování, ať chceme či ne. Přesněji řečeno, platí přímá úměra. Čím větší odpor k robotě na zahradě, tím intenzivnější převýchova. Nejlépe je na tom tchán Oskar, který si celou zimu nedočkavě maluje akrylem na násadu rýče folklorní motivy a vytváří sofistikované tabulky s návrhy na rozmístění seté i sázené zeleniny. Tím popuzuje svoji zákonitou manželku a tchýně Drahoráda mu v předjaří vyslovuje zákaz práce na záhumenku.

Pro pořádek ještě Oskar podnikne pokus o rýpání záhonů čekajících na zúrodnění, ale je vyhnán zpět ke kamnům. Přitočím se k němu a pokouším se ho, 95letého kmeta, podpírat a dovést zpět do obývacího pokoje naší venkovské chalupy. Také chci v teple popíjet pivko a číst si noviny a ... dávat pozor na tchána. A jako obvykle jsem odhalen a povolán zpět. Volky nevolky nastoupím na místo družstevního otroka, ryji, hrabu, seji celer, mrkev a jiné toxické plodiny. Okopávání, zalévání a další práce jsou zcela nedůstojné a hledím se jim vyhnout pod jakoukoliv záminkou. Naštěstí jsem z nich vyloučen, poté co vypleji do poslední rostlinky záhon ředkviček.

Mimo typické plody zahrad si malženka oblíbila i podivné rostliny, které dokáží připravit peklo na zemi. Typický sváteční oběd ke konci roku: dýňová polévka, dýňový obalovaný řízek s hrachovou kaší a jako dezert buchta falšovaná mrkví a dýňové pyré. Dcera je vegetariánkou a malženka s Drahorádou dělají vše pro to, aby se jí zavděčily. Oskar a já se dojídáme potají masem a začínáme nenávidět slova jako brukev či tykev.

Areál, kde práce provádíme, je od ostatního světa oddělen vysokou kamennou ohradní zdí, jsme chráněni před zvědavými pohledy zvenku. V podstatě žijeme na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky. Často se i jako pacienti chováme. Projevuje se to i neformálním oblečením, že i bezdomovci by mohli závidět. Letos, na konci podzimu, na přelomu října a listopadu sklerotický tchán zabouchl dveře od domu, když se pokoušel utéct do hospody.

Klíče od auta, peníze, šaty, vše je nepřístupné a nám nezbývá než odjet zpět do města vlakem v oblečení, ve kterém právě jsme. Rozhlížíme se po sobě, tvoříme zvláštní skupinku. Moje tlustá postava, pleš, velké uši a oblečení jsou přesně jako u Bobíka z Čtyřlístku, tchán Oskar v saku a s vousy připomíná Myšpulína, doktorský plášť při praní obarvený do růžova, bláznivá stuha ve vlasech, z malženky je Fifinka. Jen tchyně Drahoráda se kroutí, že nevypadá jako Pinďa, ale nacházím na zahradě dětskou čelenku s králičíma ušima jako z Playboye a tchánovi se vrací vzpomínky na mládí.

Pouze dcera se nehodlá zapojit, jmenuje se styčným důstojníkem mezi námi a normálním světem. Štíhlá až hubená, v červeném a černém, černé vlasy. S postavou hadí ženy či Gluma budí pozornost snad ještě větší než my všichni dohromady. S černými brýlemi vypadá přesně jako doktor Zádrhel. Naštěstí si to neuvědomuje. Odcházíme na vlakovou stanici, neseme několik dýní, abychom nešli s prázdnou. Jednu z nich věnujeme jako úplatek průvodčímu, neb nevládneme penězi. Ostatní dýně si spolucestující půjčují a vyřezávají je do tvarů typických helloweenských strašidel. Smějí se a rtěnkou nám malují po tvářích. Nakonec vypadáme jako zombie Čtyřlístek.

S díky si je bereme dýně zpět, teď už i svítící. Vystupujeme, jsme v cíli. Na náměstí probíhá karneval masek, snažíme se nevzbudit pozornost, ale jsme až příliš nápadní. Hodnotící porota je uchvácena netypickým nápadem, ostatní jsou za upíry, čarodějnice, mrtvoly či členy vlády a jen naše skupina se hrdě hlásí k českým čtyřlístkovým kořenům. S přehledem vítězíme. První cenou je oběd ve vyhlášené vegetariánské restauraci, tentokrát tematicky zaměřený na produkty z dýně.