„Toe é pjepaení“, slyším, ještě než zvednu oči od stolu. Panebože, už zase nějaký mutující puberťák. Klidně, s důrazem na pečlivou výslovnost, zopakuji naučené „Omlouvám se, prosím, můžete mně zopakovat své přání?“ Zvednu oči a uvidím debila. Přes hlavu silonovou punčochu, čepici s kšiltem a nějak si na to všechno připevnil ještě tmavé brýle a umělý plnovous.

„Tohle je přepadení“, řekne co nejpevnějším hlasem a pozoruje pošťačku na druhé straně pultu. Je snad nedoslýchavá. Něco si tam čmárá do papírů a mechanicky po něm chce, aby opakoval své přání. Nikdy se nebude opakovat, nikdy. Rozhodl se, že všichni ho budou poslouchat a tohle je začátek. „Dej sem prachy a na nic jinýho nešahej“

„Ej em achi a a ic ýho neahej“. Zase mu nerozumím, asi vdechl roušku, ale co chce, si vyvodím z kontextu. Jako útočnou zbraň si přinesl luk a šípy. Ale pořád lepší, než ten předchozí. Ten přišel s bonboniérou od Milky a tvrdil, že je plná semtexu. Ještě měl pusu celou zamazanou, jak ji právě na posezení sežral. A za chvíli vyzvracel nugát na podlahu.

„Budete si přát to zabalit?“, mateřsky se ptám a snažím se, aby se mu adrenalin dostal na úroveň, kdy přestávají svítit kontrolky přetížení. Už mě ti chlapi nudí, jak to prožívají. Tenhle je v obličeji zářivě rudý, je to vidět i přes punčochu. Kdyby za ním práskly průvanem dveře, tak si leknutím rozbije hlavu o strop.

„Zabalte to, a ať je tam všechno“, řekne pevným hlasem pána situace. Tahle pošta je jako stvořená na přepadení. Pár ženských, co nebudou klást odpor, atrapy místo kamer. Každé vetešnictví je líp zabezpečené než tyhle státní organizace. „Pán si bude přát i mince, nebo raději zůstane u klasiky?“, zeptá se pošťačka a prohlíží si luk.

„Zabalte to a at e am šecko“, řeklo koště s lukem a upadly mu vousy. Teprve teď si ten blbec všiml, že sice napíná luk, ale bez šípu. Uklidňuje se a je mu skoro rozumět. Ráda bych ho napomenula, že do společnosti má chodit umytý, učesaný a navoněný, ale jeden z předchozích neunesl kritiku, vzal to osobně, urazil se a odešel. Ještě jsem z toho měla oplétačky.

Nespoléhám na to, že přijede policie. Samozřejmě jsme volali, ale dneska je středa, to je oběd u vietnamců. Velké rodinné menu se nedá sníst rychle a pokaždé si jako na potvoru zapomenou vysílačky v autě. V pondělí je to lepší, to se zavážejí benzínky čerstvými bagetami. Prostě si vezmou Cvalíka a přijedou, tedy pokud jim nekloužou ruce od majonézy po volantu.

„Dělej a žádný podraz“, říká a pokouší se sebrat ze země plnovous. Někam zapadl a při hledání mu spadly brýle a nakonec i čepice. Blbé maskování. Nechává si jen punčochu a ostatní zahazuje. Do koše.

„I losy? Máme tady spoustu druhů na výběr“, nabízím tomu blbci. Hraji o čas, třeba hygiena vietnamce zavřela a benga přijedou.

„Jo, dej tam i drobný i losy a dej to do pořádných tašek“.

Všechno to úhledně balím do sáčků, občas se na toho nervózu usměji, jako že je všechno v pořádku a snažím se o konverzaci. Poprvé to bylo vzrušující, když nás přepadli. Teď se z toho stává rutina. Skoro pokaždé, když se vyplácejí důchody, se někdo objeví. Tucetkrát do roka, už dobrých pár let. Někteří si dávají záležet a přinesou i drobný dáreček.

„Chce si pán vsadit Sazku, Sportku nebo Euromiliony, když už je tu?“ Někdy jsou to úplní fešáci. Fešáci s inteligencí prvoligového fotbalisty. Ale pro svobodnou matku s dětmi je i tohle přijatelná volba. Do kriminálu jim pak nosí různá přilepšení a dopisují si s nimi. Za pár let si je, ochočené, vyzvednou u vrat věznice. Zrovna teď doslova cítím odsuzující pohledy Jaruny, která ne a ne zavadit o chlapa. Před pár minutami jsme si prohodily místa a já jsem teď v centru zájmu místo ní. Těžko můžu navrhnout, aby se zajímal spíš o ni, já jsem už dávno šťastně vdaná.

Vsadit si chce. Nepamatuje si svoje šťastná čísla zpaměti a tak vyndavá občanku. „79-11-24-23-28“, diktuje a cítí se docela uvolněně. Sázení, je zřejmě jeho život. Šťastných 10 jsou nejoblíbenější. Samozřejmě až po automatech. Z peněženky vytahuje tisícovku a podává ji s gestem granda. Všechny čtyři sloupce a Šance milion.

Nenápadně přidávám do erární tašky, kam ukládám hotovost z pokladny i svoji svačinu a Jaruninu navštívenku. Ještě na ní stačím nakreslit srdíčko. Opravdu nevím, jak dlouho zůstane na svobodě, je to poprvé, co mně lupič nadiktoval své rodné číslo. Možná ani Jaruna nebude mít o takového blbce zájem.

Prý nashledanou. Ani rozloučit se to pako neumí. Jak za ním zapadnou dveře, začínáme balit. Roleta jde dolů, dneska padla. Snad do konce šichty přijede zásahovka, té popíšeme, co se tu dělo. Nějak mě to zmáhá. Říkám si, že bych si měla najít něco klidnějšího, třeba cirkus nebo místo vyjednavače v URNA (útvar rychlého nachlazení)

Jaruna už má domluvené randíčko, zavolal a večer půjdou na hezkou večeři. Tak za dva tři dny ho zadrží, ale do té doby si můžou v klidu užívat.