Po svatbě jsme si pořídili rychlovarnou konvici, mikrovlnku a děti. Děti jsou investice do budoucnosti, tvrdila malženka. Lepší než úspory v bance. Co do nich investujeme se nám vrátí. Všechno, co říkala, dávalo smysl. Sice odložíme nynější radovánky, ale to víc si budeme užívat později. Navíc děti se dají pořídit svépomocí a je při tom zábava.

Právě jsem studoval nabídky stavebních spořitelen a oddechl jsem si, už nemusím přemýšlet kam s naspořeným obnosem. A skutečně, měla pravdu. Od narození první investice nás netrápí, kam s přebývajícími penězi, rozpočet rodiny je v podobném stavu jako zřícenina hradu Trosky nebo státní finance. Přišli jsme o všechno. O volný čas, peníze i spánek. Ten nám schází asi nejvíc. Pokud nemusíme, nedíváme se do poštovní schránky ani peněženky. Chráníme si tak zbytky psychické stability. Protože nejsme žádní troškaři, počáteční investici jsme několikrát navýšili. Podle ekonomických teorií bychom už měli být touhle dobou za vodou, ale pocitově jsme v ní nejméně po krk, a navíc se mění v bažinu.

Postupem času, jak investice rostly a rozum braly, stále víc jsem se zajímal o esoterické věci jako je autorita. Dlouhodobým pozorováním jsem usoudil, že má podobné vlastnosti jako éter. Rychle vyprchává. Od jistého věku, asi v době, kdy se investice naučily jezdit na kole, jsem u nich o autoritu přišel. Definitivně. Nahradili mě jejich zmalované spolužačky a kouřící spolužáci, kteří jim byli průvodci dospíváním. Já, podobně jako jejich učitelé, se změnil na objekt, s kterým jsou z jim neznámého důvodu nuceni sdílet čas.

A my, rodiče, jsme zatoužili po někom, kdo by nás slepě miloval a poslouchal na slovo. Původně jsme si chtěli pořídit další investici, ale vyvstávala obava, že po dosažení puberty dopadneme jako obvykle. Proto jsme začali uvažovat o alternativách. Založení sekty odvržených rodičů by mohl být dobrou náplní volného času, ale nedostávalo se nám ani peněz ani prostoru. V bytě okupovaném teenagery nezbývá místo, ani kam si položit hrneček kávy, natož uspořádat setkání odstrčených rodičů, byť jen z našeho paneláku, natož třeba z celé Plzně. Ostatně, takové setkání by se velikostí podobalo protivládní demonstraci na Letné a je nebezpečí, že náš útlocitný premiér by ji vztáhl na sebe a rezignoval.

Zvíře je to je to pravé, co nám, zmučeným rodičům, zlepší duševní stav, vyvede z deprese a přivede i na jiné myšlenky než o sebevraždě. Příbuzní z venkova radili klasické, ze kterých je navíc i užitek. Darmo nabízeli podsvinče z chovu a ani malá jehňátka neměla naději na adopci. Skoro jsme již souhlasili s králíkárnou namísto knihovny v obýváku, když kolem nás prošel, životem na venkovském statku unavený, pes Bago. To je ono! Žádné nezávislé kočky, které jsou podobně společenské jako královna krásy na bezdomoveckém večírku. Pořídíme si psa. Jen tchyně Drahoráda nám ho rozmlouvala – alespoň vejce, kdyby snášel – říkala.

Příště si musíme pamatovat, že vybírat psa se musí rozumem, ne citem. Je chybou se zastavit u chovatelů a sledovat hrající si štěňata. Neuvěřitelně jemná srst, pacičky jako hračičky a pokud vás olíznou, zamilujete se okamžitě, to mně věřte. Původní otázka, zda ano či ne, se mění na: bereme jedno, dvě nebo všechny? Naštěstí i chovatelé jsou zkušení a neprodají čerstvě zamilovaným.

Nakonec se k nám přistěhoval teriér. Od té doby nejenže nevím, co je to odpočinek a spočinutí u oblíbeného televizního seriálu, ale už jsem nedobrovolně propátral veškerá zákoutí procházkového okruhu. Znám se s bezdomovci, městskou i státní policií, pošťáky a popeláři. Ti všichni mě ho pomáhají hledat, když uteče. Pokusy o výcvik ani nezaregistroval. Podobně jako mravenci lidskou civilizaci. Výcviku odolává podobně, jako kočky nebo slepice. Občas na něj jeho otroci křičí třeba „Sedni“ a přitom mu tlačí na záda, nebo s příkazem „Ke mně“ ho lákají k sobě na cukr nebo granuli. On však ví, jak důležité je zachovat si nezávislost.

Povykování na psa v parku je trapné, a tak jsem dostal dárek v podobě píšťalky. Vycvičíš, zapískáš, přiběhne. Tak zněl záměr. Cvičil, zapískal, nepřiběhl. Namísto toho se na mě rozeběhl rotvajler i s paničkou napevno přivázanou k vodítku. Byl vycvičen právě na zvuk téhle píšťalky. Málem jsem si strachem znečistil prádlo, panička měla odřená kolena a lokty, jak ji vlekl za sebou a jen náš blbec se nedal vyrušit ze slastného objevování nových tajemství jeho vesmíru.

Končím s píšťalkou i výcvikem. Raději opět bez autority, s nevycválaným psem než skončit s infarktem.