Dnes jen krátce.
Když jsem psal minulou vzpomínku na cestu autem do Bulharska přes Rumunsko, opět mě něco cvrnklo do nosu:

Když jsem se připravoval na profesi strojvedoucího v libeňském depu, měl jsem tam jednoho staršího kolegu. To byl ten správný šotouš! V partě kolem Jindry Rachoty se starali o Albatrose, parní lokomotivu 477.0, pro kterou bylo toto depo domovské. Dnes je myslím v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka.

Občas jsme si z něho utahovali, věděli jsme, že jakákoliv zmínka o té modré krasavici v negativním slova smyslu vyvolá bouři. Neměli jsme nic proti té krásné lokomotivě, chtěli jsme ho jen vytočit, protože se nám zdál být snadnou kořistí. A nechal se! Chytl na první našlápnutí! Taková klučičí sranda...

Třeba stačilo před ním říct schválně hodně nahlas: „Potřebuju trochu oleje do dudlíku, já to vezmu z maznic Albatrose!“ (Dudlík jsme říkali láhvi s nátrubkem na mazací olej k použití tam, kde bylo úzké nalévací hrdlo, třeba do vstřikovacích čerpadel. Neberte mě prosím za slovo, vím, že ložiskový olej se nedá použít do čerpadla, ale k té legraci to stačilo.) a věděli jsme, že následuje výbuch: „No to ani omylem!“ myšlený smrtelně vážně.

Já sám jsem pro něho třeba nahrával na audiokazetu záznam z vinylu. Dostal se k desce z Německa (už nevím, jestli ze zlého nebo z hodného) a neměl gramofon, já ano. Na té desce byly zvukové záznamy jízd parních lokomotiv. Hlas vždy ohlásil (v němčině, pochopitelně): „Lokomotiva číslo xxxxx, rozjezd nákladního vlaku.“ a pak bylo fúúú fu, fu,....ŠŠŠ-ssss-ŠŠ-sss-Š-sss... Nebo průjezd rychlíku. V tehdy u nás ještě ne až tak zaběhnutém stereu to bylo úchvatné! Ve sluchátkách zdálky z jedné strany přisupí pára, v ohlušujícím rachotu projede kolem vás a mizí na druhé straně do ztracena. Zatímco správný šotouš jihne, já jsem vůbec netušil, že takové záznamy mohou existovat i na gramofonových deskách. Ale nakonec, jestli opravdu Yoko Ono nahrávala na desky, jak padá sníh v Yokohamě, tak proč ne.

Krásné ale bylo, když nám po své dovolené, musel to být tak rok 1987, vyprávěl, jak se s kamarádem vypravili do rumunských hor fotit lesní železnici. Prostě šotouš.

A teď už to, co si matně pamatuji z jeho vyprávění:

„Vyjeli jsme vlakem, vybaveni baterkami MyDay a čokoládami Barilla (tenkrát stála 4,-Kčs, baterky nebyly o moc dražší - pozn.autora), protože to prý se tam nejlépe prodá. Na hraničním nádraží, když nás celníci kontrolovali, chtěli vidět, jestli máme povinný minimální počet proměněných Lei, rumunské měny. To jsme neměli, mysleli jsme, že prodáme baterky a čokoládu a budeme zajištění. Vysadili nás z vlaku, že jsme pašeráci. Vlak odjel bez nás a celé nádraží najednou zhaslo. Zůstala tam svítit snad jen jedna žárovka, v Rumunsku byla energetická krize.
Zkoušeli jsme to ještě jednou dalším vlakem, ale se stejným výsledkem a neúspěchem. Vrátili jsme se tedy zpět, vyměnili potřebný počet Lei a zkusili to znovu. Pak už nás pustili dál!“

Skončili v nějaké vesničce.

Ukazoval nám fotografie, na detaily si už bohužel nepamatuji. Jednalo se o dřevařské úzkokolejné železnice, kdy chlapi na léto odjeli vláčkem taženým parní mašinkou do Transylvánských Alp dobývat a kácet dřevo, vláček dopravoval do údolí dřevní hmotu, aby bylo na prodej a na živobytí, a oni se pak s podzimem vraceli domů k rodinám.

Jen mi zůstaly v paměti některé komentáře k těm fotkám:

„Tady ten dům, ten patřil místnímu doktorovi, tady mu vedou dráty, ten měl i zavedenou elektřinu.“
„Tady v tom domku jsme bydleli, domácí měl dceru a myslel si, že mi ji dá, že se s ní ožením!“
A samozřejmě spousta fotek mašinky a vagónků. Starali se prý o ně skvěle. A veselce se mu podařilo ubránit! Vůbec se nevysmívám, možná byli (jsou) ti lidé šťastnější, než jsme my. Jiné návyky, jiný způsob života, mají svůj horský klid, protože věřím, že se u nich moc nezměnilo a jsou oproštěni od našich blbostí. Nemají na ně čas!
Petře, pokud někde jsi, tak ahoj!
A nezlob se za ty legrácky! A jestli jsi pořád ještě v oboru, opatruj Albatrose!