Minule jsem psal příhodu z doby, kdy ještě mobilní telefony (u nás!) byly věc neznámá. Uplynulo pár let a tyto krabičky nás úplně ovládly. Spoléháme na ně, protože si do nich ukládáme svoji hlavu. Upřímně - kdo z vás si pamatuje telefonní číslo na někoho blízkého? Vám, kteří se hlásíte - hluboké koření!

Všechno tam je! Já osobně bych byl bez mobilu a internetu v něm bez práce. A to vlastní telefonování je mnohdy málem jen okrajová záležitost.

Proč ale se od nich nedokážeme oprostit i při chůzi po ulici a hlavně za volantem? Lidé bloudí po chodníku, zrak zabodnutý do displeje a neví, co se kolem nich děje. Tuhle mi jedna slečna zamířila v centru Prahy před auto. Mimo přechod kráčela velmi šikmo přes ulici proti mně. Až když jsem se přiblížil, všimla si mě a lekla se! Já v autě zařval „Ty krá...!“, ale protože udělala takový kouzelný výraz, ve kterém se mísilo vyděšení, rozpačitost a omluva (jejda, to jsem to pokaka...!), musel jsem se začít smát.

Stejné mi to připadá za volantem. Proč musí mít stále všichni u ucha telefon? Asi protože to nikdo moc nehlídá. Policejní dny Svatého Kryštofa jsou jedenkrát v roce.

Většina účastníků/-nic telefonuje, ať už to jsou řidiči kurýrních dodávek, kteří obvolávají zákazníky, dámy, které musí okamžitě hlásit kamarádce, kde mají pecka botičky, nebo takoví, kteří si myslí, že si to mohou prostě dovolit. Třeba takové kabrio BMW, kde je na řidiče ze všech stran vidět. Co by se skrýval, žinýroval? Má přece Bávo! A šéf policie je kámoš.

Jedu večer za autem, které jede potmě, bez světel. V dnešní době denních světel se to stává. (O jízdě v mlze při denním svícení by vyšlo na další článek.) Občas bliknu dálkovkami, abych přede mnou jedoucího upozornil. Nic. (V některých autech jsou totiž takové vychytávky, že sedíte za volantem v sedadle a zároveň si sami sobě na hlavě.) Až jsem auto dojel na semaforu. A v jeho vnitřním zpětném zrcátku před sebou vidím skloněný ženský osvětlený obličej. Prostě čumí do telefonu někde v klíně a vůbec neví, že na ní někdo bliká, a už vůbec ne, že jede potmě.

Co je v nás lidech, že nedokážeme být chvilku bez telefonu?

Jednou jedinkrát (ten nahoře mě má asi rád) jsem byl u toho, když u České Lípy začalo přede mnou dlouhou dobu jedoucí auto přejíždět zvolna do protisměru. Právě když v opačném směru ze zatáčky vyjelo jiné. Když jsem z vyššího posedu v dodávce viděl bezvýchodnou situaci aut, která se řítí proti sobě, jen mi hlavou problesklo „A je to v prdeli!“. Člověku se srdce zastaví. Nedošlo naštěstí k čelnímu nárazu, pán z protisměru to strhnul doprava, takže o sebe „jen“ křísli bokem. Protijedoucí auto zastavilo za krajnicí, to, které jelo v mém směru náraz rozhodil (protože se zkrátka řidič nesoustředil na jízdu), zakličkovalo po silnici a pak se převalilo na bok a zmizelo mi za křovím vlevo pod silnicí. Zastavil jsem a letěl k nim. Pán v protijedoucím byl v šoku.

„Jste v pohodě?“

„Jo. Ale já jsem uhýbal!“

„Já vím!“

Běžím dál. Paní v Passatu, který leží na boku, uvnitř stojí a pokouší se otevřít dveře směrem nahoru, aby vylezla. Pomáhám jí. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Ale bylo to všechno určitě čistě z nepozornosti!

Že by mobil?

Proč dnes, když už má většina aut zabudované Handsfree, musí mít řidiči telefon u ucha? Jeden pán mi to vysvětlil:

„Mám kamaráda doktora. Má Mercedes. A přitom pořád telefonuje s mobilem v ruce. Říkám mu ‚Hele, já ti ten telefon spáruju s autem, jestli chceš!‘. Ale on mi říká ‚Né, to já nechci! Já pojedu třeba s manželkou a zavolá mi milenka, to já nemůžu potřebovat!‘“

Tak si od té doby říkám, že někteří telefonující za volantem vlastně mohou jen krýt svoje milenky a milence před manželkami a manžely.