1.12.2022 | Svátek má Iva


BEJVÁVALO: Když mobily nebyly

8.10.2022

Tato vzpomínka mi byla připomenuta. To je dobrý obrat, ne? Byla mi připomenuta.
Bylo to krátce po revoluci, v létě, v pátek odpoledne. Se ženou jsme končili jednu dovolenou. Stavili jsme se doma v Praze zalít kytky a pokračovali jsme za mými rodiči na chalupu v severních Čechách ještě na jeden týden. Domluvili jsme se prostřednictvím pohlednice nebo korespondenčního lístku, že přijedeme v pátek v podvečer. (Mám vysvětlit co byly koresponďáky? Ne. Dobře. Děkuji.)

Zapadající slunko ještě pálí. Jedeme naší Š 120 L (pro mladší - to je takový veterán z AZNP). Po teplické státovce ujíždíme na sever (D8 ještě nebyla), když se nám najednou objevila, někde před Straškovem, postava, pohybující se uprostřed silnice po dělící čáře. Zastavili jsme. Moje žena k té postavě vyběhla. Byla to taková babča v šátku.

„Paní, co tu děláte? Vždyť vás někdo přejede!“

„Prosímtě, musíme jí někam odvézt, ona jen něco mumlá, možná má úpal!“ říká mi žena, když se spolu vrátily k autu. Babča se ochotně uvelebila na zadním sedadle a tvářila se vcelku spokojeně. Horší to bylo s komunikací. Nedokázali jsme z ní za Boha dostat vůbec nic. Odkud je, kam jde, prostě absolutně nic! Začali jsme tedy objíždět nejbližší vesnice a ptali se lidí, sedících na návsi, jestli babču někdo nezná. Nikdo. Nakonec nezbývalo nic jiného, než dojet do Roudnice nad Labem na nejbližší policejní stanici.

Zatímco jsme vysvětlovali situaci, babča se tam usadila na židli a sledovala televizi, kterou tam měli puštěnou. Legrační bylo, jak se krčila, aby na ní viděla zpodklandru, který tam měli možná z minulé doby. Tak byla malinká.

Policisté se snažili od ní získat alespoň nějakou indicií. Za nějakou dobu byly srozumitelné „Dolany“.

„To je u Vltavy, asi 40 kilometrů odtud.“ poznal jeden policista.

„Jsem odtud, trochu to tam znám. Babi, neznáte něco, nebo někoho z té vesnice?“ Neuvěřitelná náhoda! Ale náhody vlastně neexistují.

Po nějaké době se z babči ozvalo něco jako:

„Křtěn.“

No, to je bomba, myslíme si zklamaně. Jenže policista říká:

„Takové jméno tam opravdu znám! Ale to je člověk, který umřel asi před patnácti lety!“ Ale už i to byla stopa!

Nebudu to protahovat a také už si detaily nepamatuji. Jen tolik, že policisté zatelefonovali někam někomu na pevnou linku (jiné nebyly, a patrně přes telefonní ústřednu a spojovatelku - na požádání vysvětlím) a na druhé straně pán povídá:

„No, maminka vyšla dneska ven už před snídaní, mysleli jsme si, že je někde u kamarádek po vsi a sháníme jí, protože už je takových hodin pryč! A kde že je?“

„Na policii v Roudnici nad Labem.“

„Tak my tam hned jedeme!“

Konec dobrý, všechno dobré!

Když jsme věděli, že o babču už bude postaráno, vyrazili jsme na tu naši chalupu. Dojeli jsme tam asi v jedenáct v noci. Naši byli s nervy nadranc a mamka brečela, snad i štěstím, že se nám cestou nic nestalo. Psali jsme přeci, že přijedeme v podvečer!