19.3.2024 | Svátek má Josef


JEN TAK: To bejvaly zimy! (1)

17.8.2022

Až budete tuto část povídání číst , bude pravděpodobně ještě venku vedro. Páč, jak říkala jedna naše sousedka, „tohle klopální oteplování“ je pěkný svinstvo. Co to pro vám připravuji je hic, a vypadá to, že ještě bude. Když někam ven vyrazím, vždycky si vzpomenu na „konverzační větičku“ z doba našich tanečních: „Slečno, já se potím jako prase. Potíte se také tak?“ Tak alespoň v duchu někam kde bude chladněji.

Dřív bejvaly zimy! Pchá, s tím se ty dnešní nedají ani srovnat! Jen si vzpomeňte. Němci zmrzlí pod Moskvou, partyzáni v Tatrách a Šverma měl v zimě při ústupu do hor malý boty, což pak přitížilo Slánskýmu i Husákovi, Kléma si musel v Únoru půjčit na Staromáku beranici, aby mu při větě „Právě jsem se vrátil z Hradu“ nenamrzla lebza, ti nejodvážnější prchali na lyžích „medvědobijkách“ přes Šumavu na Západ, v šedesátých letech pak soudruzi organizovali kolony náklaďáků s uhlím pro Prahu, protože jim zamrzla železnice, a my každou zimu ve zprávách TV sledovali hrdinný boj hutníků se zamrzajícími vagony, ze kterých nešlo vyklopit uhlí. A na Vánoce nám soudruzi z Kuby poslali pomeranče, abychom jako měli vitaminy. Ježíšmarjá, ty byly kyselý! Ještě teď se mi kroutí huba!

Když jsme jako kluci přišli v zimě ze školy, prásk s taškou do kouta a hurá na brusle. Celou zimu byl na „Svornosti“ anebo na „Šutce“ led, (jména kluzišť si laskavě upravte podle vlastních vzpomínek), na kterém jsme hráli mezi bruslícími holčičkami hokej s tenisákem, anebo jsme se chytili za ruce a dělali „hada“ a podráželi holkám nohy, a čím byla holka hezčí, tím častěji seděla na zadku, takže některé méně půvabné padaly samy i ve chvíli, kdy kolem nich projel nějaký kluk alespoň na tři metry blízko.

Jó, to byly zimy! Mám na to svědky. Na Svornost chodil i sám Kája Gott coby školák, jak potvrdí pamětníci. Může mi to dosvědčit asi pět set dětí (dnes nejspíš čerstvých důchodců), co tam chodily bruslit. A moje vlastní žena, která tam taky chodila bruslit v době, kdy jsme se ještě neznali! A taky by to mohli dosvědčit všichni štamgasti z přilehlé hospody, kam jsme chodili na čaj a limonádu. Ale oni už asi budou všichni ty štamgasti v pánu. Ono to prostě utíká, ten čas!

Na druhém kluzišti, Na Šutce, v létě tenisových kur-tech, v zimě kluzišti, dělal pan Cibulka nejen hladký led, ale taky osobně vyráběl a prodával čaj a měl i úschovnu bot a kabátů. A vzadu v rohu šutkovského kluziště, pod stromy, kam nebylo vidět, ani když se v podvečer rozsvítila světla zavěšená na drátech... Jejda, tam jsme si užili samoorganizované sexuální osvěty!

Prostě dřív byly zimy určitě zimovatější. Ono dřív bylo všechno nějak daleko krásnější. Zimy studené a plné sněhu, léta teplejší, papíroví draci lítali výš a kuličky byly kulatější. Vsadil bych se, že kdyby si archeologové dali tu práci, jistě by nalezli mezi starými hieroglyfy v Egyptě nápis, na kterém by autor konstatoval, že dřív, když on byl mladý, byla léta letnější, záplavy záplavovatější a krokodýlové zubatější.

Pravda je, že i jízda v zimě na hory bývala docela jiná než dnes. V raném mládí, v době předchalupářské, jsme vyráželi na lyže ještě na korbě staré fabrické nákladní ereny s dřevěnou nástavbou a dřevěnými lavicemi. Topení žádné, ale nás hřálo mládí. Koho hřálo málo, toho musel ohřát rum. A hurá do Špindlu! Zastávka byla vždycky v Jičíně, kterému se neřeklo jinak než – dámy prominou – Vychčín, pak přišel stoupák někde před Vrchlabím, kde se vždycky musela sypat pod kola škvára, a už jsme tam, někdy i za necelých pět hodin, byli! Pak, jak doba šla, objevily se podnikové autobusy a nakonec jsme začali jezdit vlastními vozy na vlastní chalupy. Tím „vozy“ myslím auty. To aby si mladší čtenář nemyslel, že jsme měli vůz s koněm. Koně tehdy směli mít jen v JZD.

V šedesátých letech trvala cesta z Prahy do Krušných hor lehce tři hodiny, někdy i déle. Cesta nahoru od státovky do vesnice buď byla, anebo nebyla protažená. Jak kdy.

A kdo měl „kliku“ (u motoru auta), ten měl největší kliku. I na nejklouzavějším terénu se dala klika nasadit, vypnout zapalování a točit a točit a točit a auto se po milimetrech, ale docela určitě pohnulo. Ovšem na potřebných pět kilometrů to nebylo zrovna nejlepší řešení. Kdo měl Škodu MB či následné typy, ten měl jinou kliku. Pohon zadní nápravy, nad kterou ležel motor, to byla záruka, že se nahoru většinou vyjede. I když ne vždycky. Když byl moc klouzavý sníh anebo ho bylo víc, dole pod kopcem se na kola navlíkly takzvané „vyprošťovací řetězy“, což byl ocelový řetízek s koženým řemínkem a přezkou, na každé tažné kolo čtyři, a už se frčelo nahoru.

Je to neuvěřitelné, ale jednou jsem si při takovéto příležitosti vzpomněl i na bibli. A to na slova „věř a víra tvá tě uzdraví“. Tehdy to strašně klouzalo. Takový ten sníh, který nejprve napadne a pak to povolí a je slabě nad nulou. To potom stačí, aby kolo jednou proklouzlo, a udělá se pod ním dokonalá ledová kluzavka. Zastavil jsem pod kopcem, poklekl do sněhu, na rukou svářečské kožené rukavice s vysokými manžetami, prostrčil ruku pod zablácený a zasolený blatník, zapnul řetízky a vyrazil vzhůru. Jak už bylo řečeno, je to k nám pět kilometrů, furt und furt do kopce, a plno serpentin. Jistý svou věcí, mám přece nazuté nové vyprošťovací řetězy, jsem s bravurou mistra rallye vyfrčel nahoru. Jakoby nic. Předjel jsem několik srabů, co se zahrabali na cestě a nemohli dál, což se mně nemůže stát, protože mám vyprošťovací řetězy a ty to přece jistí. Nahoře jsem zastavil a hrdě se rozhlédl. A následně byl drzým synem upozorněn, že ty obdivované řetízky, které jsem s takovou námahou sehnal, na kolech nejsou. Po cestě zmizely.

Ani jeden ten řetízek jsem nenašel. I když jsem se vrátil pěkný kus pěšky po cestě, jestli někde neleží. Neležely. Pravděpodobně jsem je urval už dole, jak jsem se rozjížděl. A od té doby věřím, že když je někdo skutečně o něčem pevně přesvědčený, například že může bez řetězů vyjet po ledovce, tak může. Dokonce věřím tomu, že je člověk schopen chodit i po rozžhavených kamenech. Když je skutečně pevně přesvědčený, že se mu nemůže nic stát.

Majitelé jiných typů vozidel používali jiné prostředky. Třeba Karel, vlastník trabanta, používal k přítlaku na tažnou osu jako zátěž svoji ženu. Milena ulehla „příčmo“ přes kapotu, Karel otevřel okýnko, vystrčil z něj hlavu, aby viděl dopředu, a motor trabanta, lidově zvaný „splašené veverky“, zaječel v otáčkách a hurá nahoru. Když už to nešlo ani takhle anebo když byl v zatáčce pod stodolou led – to je zatáčka „utahovák“ – a moc to klouzalo, otočil Karel tráboše a na zpátečku a pozadu vydrandil nahoru. Samozřejmě s Milenou jako přítlačným závažím na kapotě.

Jarda, vlastník Moskviče 407, se zase často zastavoval s rodinou u mě na chalupě na čaj a chvíli odpočinku, protože jsme byli asi tak na půli cesty mezi tím, kam jeho „savětskij silostroj“ dojel, a jeho chalupou.

Já se škodovkou s motorem vzadu a Pavel, který dával v zimě do kufru volhy vždycky aspoň dva balíky briket, jsme většinou vyjeli. Taky proto, že máme chaloupky na dolním konci vesnice. Nakonec jsme s Pavlem, jakožto chalupáři „zespoda“, drželi „sněhovou hlídku“. A nad námi to „jistil“ Áda, který jezdil z Mostu a byl na chalupě skoro vždycky nejdřív.

Pokračování příště

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu