5.10.2022 | Svátek má Eliška


JEN TAK: Švestkové knedlíky

8.8.2022

Jak krásně se to o nich zpívá v populární písničce „ty já mám tůze rád“. Nad dalším veršem písně ovšem musí zastánci zdravé a racionální výživy dostávat závratě, neboť text pokračuje: „když je mám k obědu, dám si je stošestkrát...“

Když jsme bývali mladší, každým rokem jsme v končícím babím létě s chalupářským sousedem a kamarádem z dětství Pavlem vyváželi naše babky – na jejich výslovné přání – na chalupy. Ony si užijí posledního sluníčka a chalupy a zahrádky pookřejí pod jejich péčí. Jak říkala ta naše: „Musí se to tu trochu uklidit, na tenhle herberk nemám nervy.“ Pak jsem dva měsíce hledal kombinačky. Byly nahoře na trámu. Marně se mě ptáte proč.

V rámci téhle tradice, kdy babičky dávaly chalupy do pucu a hřály se na posledním sluníčku, přitom se vzájemně hlídaly, jestli ta druhá v té vedlejší chalupě je každé ráno celá a živá, o čemž se přesvědčovaly denními návštěvami. A taky se každý rok v říjnu chodilo na švestky, které v té době u nás dozrávají.

Jednu z podzimních nedělí nemohl Pavel přijet, a tak jsme se na švestky vydali sami. Vpředu Pavlovic babička, k stáru spíš kulatější, kráčející pomalu a důstojně s pomocí klacku coby hole, protože švestky rostou na hrozném krpálu. Ostatně co by na té hrozné stráni taky jiného mohlo růst. Pak šla naše babička, štíhlá, kostnatá, bílé vlásky pečlivě učesané pod průhledným silonovým šátkem.

Silnější babička má hlubší hlas a chodí rozvážně, hubenější babička poskakuje kolem a pokřikuje rady, pokyny a informace pisklavým hláskem. Pak jdu já, funím do stráně a vzadu se courá jedenáctiletý Martin, angažovaný coby setřásávač švestek.

Dorazíme do sádku a vyhlížíme strom, na kterém jsou švestky největší a nejmodřejší. Nervní babička, ta naše, která si jako vždy zapomněla brýle, a nevidí tedy v koruně stromu nic, zamává bojovně taškou a vrhne se na zem sbírat spadané švestky. Nedbá výkřiků, aby ty shnilotiny nechala ležet, že setřeseme švestky čerstvé. Snad podle hesla, co je doma, to se počítá.

Nakonec jen nerada přestává sbírat nazobané a nahnilé švestky. Začne se nudit a už netrpělivě pobízí Martina v koruně stromu a radí mu, kterou větví a jak má třást. Kluk její rady klidně ignoruje, ale ona dál vykřikuje své pokyny se zaujetím a vehemencí hodnou lepší věci. Silnější babička zatím klidně vydechuje a čeká, co bude dál, opřena o hůl, v druhé ruce košík. Martin zkoumá, na které větvi je švestek nejvíc, prohlíží strom, ale štíhlejší babičku to čekání brzy přestane bavit.

„To je pořád mazání s těma švestkama, takhle zatřesu a jsou dole,“ praví a poodejde k vedlejšímu stromu, uchopí spodní větve u kmene do rukou a rozkmitá se jak vibrátor. Strom se ani nehne. Babička rudne a chvěje se, ale strom nic. Pak, snad ze soucitu, upustí dvě švestky, za kterými se babička s výskotem vrhne dolů ze stráně. Hlavu u kolen, ruku s taškou nad hlavou, řítí se kolmo ze strmého svahu. Dole uloví jednu z těch dvou švestek, pak zvedne hlavu od země, zrudlý obličej otře rukou, chytí se za keř a prohlásí, že to sbírání švestek ji už nějak zmáhá. A že si musí vydechnout. Seběhnout ten krpál takhle já, zlomil jsem si dole vaz.

Ne tak babička. Vydechne si, oklepe se, rozhlídne se kolem a s radostným jásotem se vrhne pod strom, na kterém se Martin právě přesunul na jinou větev a zatřásl s ní. Nemajíc brýle, rozšlápne při tom dvacet švestek a jme se sbírat ty, které vidí a které jsou skoro větší než slepičí vejce. Těch ale na horách není moc. Hlavu u země, s nosem v trávě, „jede“ pod stromem. V tu chvíli Martin zatřese mohutně větví přímo nad oběma babičkami, neboť silnější babička se dala zlákat a už je taky pod stromem. Bombardování švestkami, kterých je letos ještě dost nazelenalých a tvrdých, zastihne babičky nepřipravené. Vyrazí zpod stromu rychlostí, kterou by od nich člověk nečekal. Naše babička mi pak hlasitě vysvětlí, jak se mají švestky třást, kdy a kde, ale hlavně ne tehdy, když jsou pod stromem ony. Babičky.

Pod starou švestkou je po dalším zatřesení konečně modro, sedneme tedy na bobek a sbíráme švestky, které se letos schovávají do stále ještě zelené trávy. Košíky a tašky se plní, za chvíli budeme mít dost. S úlovkem se vydáváme domů po cestičkách vyšlapaných ve svahu krávami a zvěří.

Stará vzpomínka na prosluněný podzim a babičky na švestkách mě přivedla k písničce uvedené v úvodu, kterou jsem si zpíval, když jsme ty švestky nesli domů.

Při takovémto vkladu osobního zainteresování a přímo vlastních vzpomínek do umění není daleko k intenzivnímu vniknutí myšlenky uměleckého díla rovnou do duše toho, na koho tento literárně-hudební výtvor působí. Píše se v odborných článcích. Musím se přiznat, že vjem a dopad veršů oné písně na mě v tomto případě zapůsobil přesně podle nejnáročnějších odborných představ uměleckých teoretiků. Byl okamžitý a silný. Došel jsem k mrazáku, vylovil zmrzlý sáček a donesl jej ženě. A pravil jsem silným manželským hlasem:

„Dneska budou švestkový knedlíky. S mákem a taky s tvarohem!“ Protože, jak říkala Pavlovic babička, ty jsou taky výborný. Ale hlavně proto, že švestkový knedlíky, ty já mám tůze rád. Zvlášť když venku prší a je nevlídno. Je v nich totiž zakleto slunce, léto, vůně trávy a vysoké podzimní nebe.

Václav Vlk st.

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu