10.8.2022 | Svátek má Vavřinec


JEN TAK: Sauna a vreckové nožíky

6.8.2022

Svět se řídí podle módy. Jednou se na rukou nosí kovové magnetické náramky, jindy nohavice tak úzké, že se do nich leze vleže na zádech na posteli, jindy je v módě něco jiného. Jako svého času sauna. Kdekdo chtěl mít saunu anebo do ní alespoň chodit.

Jistě znáte ve svém okolí někoho, kdo měl vždycky všechno první. První holku na škole, první motorku, první auto, první bouračku..., prostě samé zajímavé věci či příhody, na které jsme my, obyčejní smrtelníci, museli ještě chvíli počkat.

Přítel Jan byl přesně tenhle typ. První úspěšně laškoval s holkami, jako první jezdil svým vlastním skutečným autem, a ne „šunkou“ spravovanou leukoplastí a dráty. Honza taky první přivezl na chalupu počítač. I první video, na kterém jsme si pouštěli bavorské, roztomile přiblblé a mírně nemravné příběhy. Obdivovali jsme se tehdy, v hlubokém socialismu, na videu Bavorům s kalhotami „s padacím mostem“, překocujícím do sena dívky v dirndlech – to je ten rakouský kroj, co z něj dámám div nevypadne poprsí – a tak vůbec.

Honza měl ovšem taky první saunu. Tedy u nás na vesnici. Smluveného dne jsme se sešli, pánská parta, u Honzy v chalupě. Než dojdete k jeho chaloupce, jdete kolem malého, romantického rybníčku, který má hned před zápražím. Okrouhlá vodní hladina rybníčka, vlastně starodávné požární nádrže, má stěny z kamení a ve dně špunt. Fakt! Jednou ročně se totiž musí rybníček, do kterého padají listy ze stromů rostoucích kolem, vyčistit. To se dělá tak, že se ze dna vytáhne špunt, který měří asi 20 centimetrů v průměru, voda vyteče do potoka a dno rybníčka se přitom karbluje. To aby odešel veškerý sajrajt. Že rybníček je takový malý a že kolem něj rostou stromy, hraje v našem příběhu roli.

A jistě také to, že ač tohle povídání posílám na Psa teď, když je děsné vedro, patří do doby, kdy je na horách zima, mráz a tak vůbec. Což se teď , v tom vedru szá skoro neskutečné, ale ono to přijde!

Romantický rybníček, skoro úplný Brčálník, jaký má skřítek Rákosníček, se leskl ve světle měsíce a my, příjemně naladěni, vešli do chalupy. Hned napravo je velká světnice, která dřív sloužila jako hospodský sál. Takový, jaké jsou dodnes třeba dole v Niederösterreich, kde se prodává tzv. „letošní víno“. Sálek tak pro dvacet hostů. Tam jsme se usadili a lehce něco popili. Jen lehce, jdeme přece do sauny.

Rozpálená sauna nás nakonec zlákala, a kdo jste v sauně byl, jistě víte, že za nějakou dobu se člověk musí jít ochladit. A kam jinam než do rybníčku! První nevydržel vedro Milan. Je horkokrevný, i v drsném podzimu chodí jen tak v tričku. Pravil, že se jde ochladit, a vyrazil ven. Rybníček je vždycky studený, co teprve když je říjen. Tam se člověk ochladí rychle.

Chvíli se nedělo nic. Pak se vrátil dovnitř Milan. Mokrý. To by souhlasilo s původním záměrem se ochladit. Vytřeštěné oči. To by taky souhlasilo. Co ovšem nesouhlasilo, bylo, že vypadal, jako by potkal někde venku partu východoslovenských romských spoluobčanů, vyzbrojených „britvičkami a vreckovými nožíkmi“, se kterými se v krčmě nepohodl. Po těle měl rovné, čisté řezné rány, nepříliš hluboké, zato skoro všude. A z nich crčela krev.

Nevěřícně jsme na něj zírali. V místnosti bylo naprosté ticho. Milan stál, tekla z něj voda a pramínky krve a chvíli jen polykal. Pak z něj vypadla věta: „Von ten rybník mezitím zamrz!“

„Cože?“ „Co říkáš?“ „Jak to, že zamrz?“ takové a podobně inteligentní otázky jsme na něj všichni vychrlili a pak jsme se šli podívat ven. Hladina rybníčku se už neleskla, přestože měsíc svítil jako rybí oko. Byla pokrytá tenkou ledovou vrstvou, která byla od schůdků k prostředku rozbitá, jako by tudy projel ledoborec. Ledoborec to nebyl, to bylo jasné. Byl to Milan.

Zatímco jsme seděli uvnitř, mírně popíjeli, povídali a roztápěli saunu na správnou teplotu a vůbec se veselili, venku silně přituhlo.

A Milan nám začal líčit průběh svého pokusu o rychlé zchlazení skokem do rybníčku.

Jak se rozpálený vyřítil z chalupy, aby se co nejlíp a podle všech příruček saunování co nejrychleji ochladil, rozhodl se, že do rybníčku skočí. Rozběhl se a hup...

Když byl ve vzduchu, zjistil, že se pod ním nerozprostírá tichá a lesklá hladina, zčeřená snad jen hrou laškovných vlnek, ale rovný, čistý a neposkvrněný led. Milan se zapřísahal, že když tohle zjistil, ve vzduchu se na chvíli zastavil. Snad silou vůle anebo strachem. V mrtvém bodě své dráhy se pokoušel rukou najít jakýkoliv pevný bod, kterého by se zachytil. Leč žádný bod tam nebyl. Byl na tom jako ten slavný řecký učenec, který prohlásil: „Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí.“

Milan nechtěl pohnout zeměkoulí, jen sebou nechtěl plácnout na ten led. Z dějepisu víme, že onen dávný myslitel svůj „pevný bod“ nezískal. A zeměkoulí nepohnul. Ani Milanovi se žádný bod najít nepovedlo. A stalo se, co se stát muselo.

V bílém světle luny dopadl na hladinu, kde led naštěstí ještě nebyl silný. Nicméně ledové střepiny po roztříštění ledové desky fungovaly jako stovky vreckových nožíků. Milan povídal a povídal a pod ním se šířila louže ledové vody, obarvená mírně dočervena.

První se, jako vždy, vzpamatoval majitel chalupy Jan. Kdo by taky měl reagovat rychleji než automobilový závodník. Zapomněl jsem vám totiž říct, že Jan byl slavný borec za volanty rallyových vozů. Vyrazil jako na startu rallye Monte Carlo, nikoliv do Alp, ale do koupelny. A z ní přinesl velikou krabici skládané vaty RICO.

Zde musíme doplnit vsuvku pro mladší generaci, která netuší, že existovala doba, kdy nebývaly v každém reklamním šotu v TV neodolatelné reklamy na vložky s křidélky, oldejsky, intimky, či jak se všechny ty vymoženosti jmenují. Ale že byla doba, kdy se pro tyto účely používala obyčejná skládaná vata RICO. Což dokládá policejně zaznamenané skandování studentek při oné slavné manifestaci v roce 1968 na strahovských kolejích. Nevolaly jen „Chceme světlo“, z čehož soudruzi z ÚV KSČ usoudili, že chtějí ohrozit „vedoucí úlohu strany“, ale volaly i jiná hesla. Mezi jiným skandovaly: „Není vata, nejsou vložky, co si dáme mezi nožky?“ Konec vsuvky.

Za chvíli Jan litoval, že onu maxikrabici s vatou přinesl. Milan totiž stál uprostřed cimry, my rvali z krabice chomáče vaty, otírali z něj krev a házeli ty kusy vaty s krvavými čmouhami na zem.

„Neblbněte, ježíšmarjá, kluci, neblbněte, dávejte to do kamen,“ volal Jan a vrhal se po každém kusu zkrvavené vaty na zemi. „Zejtra přijede Eva, to by byl průser, najít tady někde tohle, vy volové, jak já bych to vysvětlil?!?“ protestoval. „Ta by si myslela, že jsem tady vojel nějakou pannu!!“ třeštil oči.

Abychom ho trochu potrápili, ještě chvíli jsme házeli tu použitou vatu na zem a různě kolem sebe. Ale pak, když už Milan tolik nekrvácel, zželelo se nám Jana a pomohli jsme mu všechnu tu vatu najít a narvat do kamen. Kdyby totiž ta Eva, až přijede, skutečně něco našla, tak by určitě žalovala některé z těch našich Jezinek. A ty vědí, že jsme u Honzy byli všichni. Tomu s tou „pannou“ by asi moc nevěřily, ale člověk neví. A to by za to nestálo.

Jak potom doma vysvětlil Milan Květě, proč vypadá, jako by se zúčastnil venkovské zábavy někde v romské osadě u Medzilaboriec, to dodnes nevím.

Ale vždycky, když jdu v zimě kolem Janovy chalupy a je holomráz a hladina rybníčku svítí ledem, vzpomenu si na Milana. Jak hledal ve vzduchu „pevný bod“. Nenašel ho. Řekl bych, že my všichni, kteří celý život stále hledáme nějaký pevný bod, jej nakonec stejně nenajdeme. Koneckonců, když se na to člověk podívá takhle, Milan dopadl ještě dobře. A Jan? Ten byl vždycky před námi. A zůstalo to tak i v těch lidských věcech posledních.

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu