Přestěhovat klasickou kadibudku, z pořádných trámků a silných prken, aby v Krušných horách přežila a aby v ní přežili ti, co ji používají za každého počasí, nebylo jednoduché. Ta mrcha vážila snad tunu. Řešení, jak dopravit kadibudku nejdřív do kopce po trávě, pak po kamenném zápraží, dál po můstku přes potok a dolů, kolem našeho hnojiště a konečně její vztyčení na novém místě, si vyžadovalo ty nejkvalitnější technické a organizátorské mozky.

Nevím, jestli mám čtenářům prozradit, jak jsme se tohoto mimořádně složitého úkolu zhostili. Odnést se nedala, na to byla příliš těžká, kutálet taky ne. To by se rozpadla. Měla totiž vpředu nade dveřmi stříšku. A na vrtulník jsme neměli.

Po dlouhé době nakonec padla volba na sáně. Ne dětské sáňky, ale pořádné, venkovské rohačky, co se používaly, když ještě na silnicích byl celou zimu bílý sníh, a ne slaná břečka se škvárou. Problém byl ovšem v tom, že byl červenec. A po sněhu ani památky.

Bylo nutno počkat na pořádný liják, abychom s kadi-budkou vůbec pohnuli. Já s trochou lítosti, že tak přijdu o část své chalupy, hodnotnou stavební památku. Protože reterát v prvním patře budu muset zrušit. Štěstí, že tehdy neřádili dnešní šílení památkáři, to bych snad musel na ten reterát chodit dodneška.

Naložili jsme kadibudku na sáně, zapřáhli se do popruhů jak burlaci na Volze a táhli a táhli, až... až jsme ji prostě přetáhli. Takže problém naší kadibudky byl vyřešen.

A jak to bylo s tou létající kadibudkou? Když ta naše neletěla, ale přetáhli jsme ji na saních?

Musím přiznat, že ta létající nebyla naše stěhovací kadibudka. Byla to jiná putovní kadibudka. Oťasova. Co je na obou příbězích společné, je to, že i on ji dostal jako zánovní od Mirka „Kostelníka“, ten snad předtím od Jardy, ale její pravý původ se ztrácí v šeru dávných věků.

Ota má chalupu na konci vesnice, na vršku, proti kterému je pověstný vidrholec klidným závětřím. Když u nás dole na stráni tiše vane vítr, nahoře u Oty s vámi vítr sekne do pankejtu. V zimě, jakmile napadne sníh, promění se zahrada a závětří Otovy chaloupky v jednu obrovskou sněhovou závěj, jejíž velikost a kvalitu by ocenil i yetti.

Takže i Ota potřeboval, když se jako jeden z posledních k nám nastěhoval, onu nutnou součást všech chalupářských začátků: kvalitní venkovní kadibudku. Pohodlnou a festovní. Jak říkali naši dědové, echt kvalita, ještě předválečná!

Vzhledem k vanoucímu větru, a protože nahoře v sedle za vesnicí, kde je Otova chalupa poslední zleva, řádí občas nárazový vítr, byla kadibudka umístěna do strategického místa. Stála kousek od vchodu do baráku, opřená o kmen jasanu. Podle původního záměru měla držet tím, jak bude opřená o strom. Tedy opřená..., spíš jen přitulená. Mělo to stačit. Kdyby něco.

V praxi tomu bylo různě. Pokud bylo klidno, slabý vítr do pár kilometrů za hodinu, stála pevně na svém místě. Jakmile začal vítr vanout silněji, měla kadibudka, kterou Ota strategicky nasměroval tak, aby ji převažující vítr tlačil na jasan, tendenci vyhledávat pevné bratrské a nerozborné přátelství s jasanem. Takže pořád dobrý.

Když však živly zavanuly silněji, objetí a přátelství, tak jak se to často stává i v životě, nevydrželo. Zcestovalá kadibudka snad cítila v závanech čerstvého větru jakési neurčité volání dálek, jak se to stává i lidem, i počala se nahýbat na jednu či na druhou stranu, někdy se dokonce nadzvedávala, a nakonec vždycky skončila ve vodorovné poloze. Snad si chtěla občas, když už se jí nepodařilo odletět, po letech věrné služby vleže odpočinout. Pak se, obvykle o páteční či sobotní noci, odehrávala následující scéna:

Je podvečer, u Milana nabito, kytary a hlasy znějí, víno na stole, cigaretový kouř by se dal v cimře krájet. Mladé dámy, matky od dětí, občas odběhnou zkontrolovat doma ratolesti. A když občas odběhla Pavlína, Otova žena, „přepudrovat si nosík“, vzápětí se zase objevila ve dveřích se slovy: „Kluci, ta naše kadibudka už zas leží! A já ji sama nezvednu!“

Ona i my jsme v té chvíli Otu obvykle vynechali, protože Ota většinu společenských akcí prospal tvrdým spánkem, opřený někde v koutku, kytary nekytary, řev neřev. Občas podezřívám pana spisovatele Zdeňka Šmída, že figuru Otouše v mnou milované knize Proč bychom se nepotili stvořil podle Otouše našeho. Anebo podle jeho dvojčete.

„Gentlemani nevymřeli,“ říkalo se tehdy, „akorát zchudli.“ A protože na zvednutí dřevěného reterátu nebylo třeba peněz, nýbrž síly, tak se „gentlemani“ vydali do kopce, kadibudku postavili a vrátili se, aby pokračovali v zábavě.

Pokračování příště

Václav Vlk st