Holky koukaly, sirény houkaly a řvaly důchodkyně. Text této poněkud lechtivé písničky od hudební skupiny Krausberry s názvem „Na větvi“ sice začíná textem: „Je to chlupatý, je to chlupatý…“, ale ten zážitek z dovolené u Balatonu v létě 68, co oněm budu vyprávět, se ničeho chlupatého netýká. A popravdě řečeno, ani tam nehoukaly sirény. Ty si ale můžeme přimyslet k realitě, že se na místo děje nakonec dostavila maďarská policie. Ihned v závěsu za hlídačem parku. Ono to bylo tak:
Koupání v Balatonu je v zásadně příjemné z toho důvodu, že má sladkou vodu, což na druhou stranu poněkud kazí skutečnost, že jak jsem již psal, je to velká mělká louže a na dně má bahno. Vstup do vody z pláže v kempu u Hevízu byl vysypán pískem, takže se při vstupu do vody člověk nemusel brodit bahnem jako v době našeho mládí. Když jsme museli jezdit povinně na žňové brigády a jediné místo, kde se dalo pořádně omýt od obilného prachu a „voštin“, co skutečně děsně škrábou v prdeli byl místní rybník.
Vzhledem k pocitu, jaký máte, když máte tu voštinu právě tam, ve vztahu k „voštině“ to místo mravně oslovovat zadek, by nevystihovalo pravou podstatu sdělení o pocitu.

Poslední dny na dovolené jsme si užívali maďarského slunce, vína hroznového i tekutého, úžasných čabajek a různých mňamkových maďarských uzenin. A samozřejmě také koupání.
Do vody se vstupovalo po písčitém úseku, širokém asi tak 30 až 50 m, po jehož obou stranách, jak už to u rybníků bývá, rostlo husté rákosí. Takové, co známe od rybníků i u nás, to s těmi jakoby „doutníky“.

Toho dne jsme s Pavlem plavali poněkud dál od břehu a naše dámy si hověly v prohřáté vodě, jen tak daleko od břehu, kam sahal ten navezený písek.
Klidné odpoledne však vyrušilo něco, co nejvíce připomínalo děj, o kterém zpívali Krausberry. Ozval se od břehu děsný jekot a řev. Jak text písně trefně praví: „To byste koukali, jak holky koukaly a řvali důchodkyně!“ Jekot a různé poplašné výkřiky se ozývaly z pláže a trávníku v místě přístupu do vody. Urychlenými tempy jsme se vydali směrem ke břehu. Za prvé proto, abychom osobně a statečně zachránili naše novomanželky. Protože, když jsme už investovali obrovské úsilí, jaké bylo potřeba k ukecání nějaké pohledné dívky a jejímu „ulovení“ (přičemž popravdě řečeno chlapi nejsou většinou lovci ale lovená kořist) a strávili s dotyčnou takovou dobu na různých rande, spojených často s dlouhými procházkami, to už je sama o sobě oběť! Neb procházky „jen tak“ chlapi většinou nenávidí, ale dámy milují. A je po jejich. A poněvadž v této fázi námluv vědí, ony i oni, že dotyčného tu a tam po cestě, dle svého holčičího uvážení „odmění“. Navíc, nezapomeňte, co bylo nutno investovat do svatby! Tolik energie, třeba jen chodit půl dne v obleku a s kravatou, co bylo do věci vloženo, je potřeba, zvláště ve věku, v kterém jsme byli, zachovat se jako rytíř na bílém koni. A případně skolit jakoukoliv saň, či jiné nebezpečí. Ohrožující samičku. A co kdyby se jim teď něco stalo? Veškerá námaha v… však víte kde.

A nějaké nebezpečí tam muselo být. Z našeho pohledu a dle doléhajících zvuků se na pravé straně písečného vstupu do vody děly nějaké neznámé, ba možno i děsivé věci. Krokodýli v Maďarsku nežijí, lochneska je nepravděpodobná, ale musí to být něco hrozně nebezpečného.
Usuzovali jsme to z toho, že mezi do té doby většinou se povalujícími či na dekách a podobně posedávajícími dovolenkáři vypukla, jak říkají braťja Slováci, „trma-vrma“. Z vody jsme viděli, jak jakýsi pán v plavkách popadl dvě malé děti, nadhodil si je do pasu, asi tak jako když v podpaží nesete dva pytle, a prchal směrem od vody do kempu. Jeho manželka cosi volala. A zároveň se pokoušela prchat, a přitom současně sebrat nějaký ten rodinný majetek, to je deku atd., což skončilo krásným držkopádem, když tu deku zároveň chtěla zvednout a zároveň na ni druhou nohou stála. Pro diváky sci-fi filmů a filmových děl plných kouzel a magie, to vypadalo jako super dramatická scéna. Když ovšem není úplně jasné, zda se dotyčná dáma pokouší přeprat tu deku anebo zda náhle obživlá deka se snaží sežrat dotyčnou matku.

O kus dál upoutala moji pozornost jiná dáma, původně sedící na kovovém a plátěném skládacím sedátku. Problém byl, že dotyčná důchodkyně nebyla jen korpulentní. Ona byla docela obyčejně tlustá. A to dost. Takže když se pokoušela vymrštit z onoho sedátka, dosáhla pouze toho, že se převalila na bok. A to sedátko na ní, tedy na její určité části, drželo jako přilepené. Pokoušela se přivolat pomoc od svého šedovlasého partnera, který byl váhově její „polovičkou“. Ten, když zaslechl ječivý hlas své ženy, přerušil důchodcovský úprk (důchodcovský úprk není moc rychlý, takže nebyl daleko) a evidentně dost neochotně se ke své partnerce vrátil. A pokoušel se ji, zaseklou v tom sedátku, nějak vytáhnout. Jak dědek v té pohádce řepu. Ať tahal, jak tahal, nešlo to. Následně se ji pokoušel pomoci při jakémsi lezení po čtyřech, do kterého se dáma pustila. Představte si to, asi jako kdyby se pokoušel odlézt jihoamerický pásovec, ovšem s nahoře připevněným plátnem a konstrukcí z hliníkových trubek. Ta tehdy oblíbená skládací plážová lehátka byla, jak psali v reklamně, pevná a kvalitní. Zde to jedno z nich při takzvané „zátěžové zkoušce“ dokazovalo. Rachitický děda se snažil obě hmoty oddělit. Hmota ovšem vítězila nad duchem. A hlavně silou samečka o poloviční váze. Takže si nakonec sedl na zadek, lapal po dechu a držel se za srdce.

Václav Vlk st.