My, tedy delegáti „kongresu chemiků“ ve Varšavě, jsme se dostali díky ČSD „domů“, tedy do Prahy celkem v pořádku. Odmyslíme-li si, že my dva jako „soudruzi vedoucí“ jsme v podstatě už nebyli schopni zpívat onu slavnou ranní píseň opilců, která zněla jistě již statisíckrát ulicemi našich měst a vesnic. Tedy hlavně vesnic, že. Ovšem ani činiti koordinovaně příslušné pohyby, které by nás dovedly k „rozsvíceným lucernám“ našich domovů. Ještěže jsme měli s sebou naši, přímo námi pedagogy dobře školenou a vedenou mládež.

Naši učni, tedy žáci, nás šetrně dopravili do autobusu. Ale protože byli moudří a vzdělaní, řidiči sdělili, že bydlím na Praze 8, kudy pojedeme na Kralupy, a že by bylo nejmoudřejším mě rovnou vyložit u mne doma. Co by se mnou proboha ten řidič a vychovatelé na učňovském internátu dělali, až bychom tam dojel, vysvětlovali autobusákovi. Byl jsem teda vyložen před naším domem. A jak bylo tehdy dobrým zvykem, když někdo dopravoval někoho nalitého jak švestka domů, opřeli mě o branku. A zazvonili. A když se ozvala reakce na zazvonění, rychle vyklidili pole. V tomto případě urychleně opět nastoupili do autobusu a pokud možno co nejrychleji odjeli. V takové praxi byli naši žáci, zvláště ti z Moravy a jihozápadního Slovenska od ranného mládí vycvičeni. Maličký problém byl v tom, že původně bylo v naší partě, která měla odjet na dovolenou do Maďarska, dohodnuto, že jakmile přijedu, jen se převlíknu a se ženou nastoupíme do přistaveného vozidla DKV.

Kde a jak se objevilo na scéně vozidlo DKW, objasním čtenářům později.

DKW že předem přistaví kamarád Pavel. A že hned vyrazíme na Moravu, kde v rodné vísce u svých rodičů čekala Pavlova manželka. Doma mne podle dohody očekávali, jak žena, tak kamarád Pavel. Ale malér byl, že naše vozidlo s datem výroby někdy kolem roku 1936 stálo v garáži. A mělo píchlou přední pneumatiku. Bylo tedy nutno dojít do garáže a učinit potřebná opatření. Což znamená nejprve celé kolo odmontovat, a po sejmutí, plášt pneumatiky přetáhnout přes ráfek. A pak vydolovat píchlou nafukovací „duši“ (gumu). Tu následně zalepit tzv. „horkým flastrem“ (mladší čtenáře odkazuji na Wikipedii, kde se dozvědí podrobnosti, jak se to celé dalo udělat a co to byl horký flastr).

V každém případě takovou manipulaci bylo potřeba dělat nejlépe ve dvou. Nějak mě moje žena a Pavel dovedli k té asi 1 km vzdálené garáži, nějak jsme dokázali dát auto „na hever“. Povedlo se i odmontovat přední pneumatiku. A já jsem byl určen, abych ji podržel ve vzpřímené poloze, než se připraví další nářadí. Nápad to byl dobrý, provedení tak jako často zklamalo. Z nějakého důvodu jsem i s pneumatikou upadl hlavou dopředu. Tak, že mi přitom pod pneumatikou zůstaly obě ruce a já jsem ležel na pneumatice jako pytel brambor. V dotyčném okamžiku se zřejmě účinky oněch molekul etanolu, co byly původně v té vodce, naplno projevily. Mládí je silné a rázné. A tak věci rázně řeší. Prostě Pavel a moje žena mne a pneumatiku nějak oddělili od sebe, nějak vysápali duši z pneu a pak zalepenou duši dostali do pneumatiky. Tu ruční pumpičkou nahustili a pneumatiku namontovali, kam patřila.

Vzhledem k tomu, že oba moji tehdejší partneři na cestu do Maďarska, kteří byli na místě odjezdu z Prahy, tedy moje žena i kamarád Pavel, věděli z mnoha zkušeností našeho mladého života, že po flámech nebliju, tak mě naložili na zadní sedadlo, což při mé výšce a váze a vnitřních rozměrech vozidla DKW Front F 17 (továrna založena 1916, zkratka výrazu Dampfkraftwagen = vůz poháněný párou, název byl ponechán i po přechodu na benzinové motory) nebylo rozhodně jednoduché. Pak naložili zavazadla a vyrazili jsme na Brno.

Když jsme dorazili do rodné vinařské vesnice Pavlovy ženy Jany, vzhledem k tomu, že to je skutečně vinařská vesnice, kde se ovšem také pálí vynikající slivovice (mají svoje dlouholeté zkušenosti s Brňáky a Pražáky), tak věděli, co se mnou. Jana a její maminka mne uložily do nejchladnější místnosti domu a lehce přikryly. Pro jistotu přistavily kýbl a další děje ponechaly osudu. Tedy i mě. Probudil jsem se až druhý den ráno. Ale jak říkám, byli jsme v kraji, kde si lidé nedokážou představit, že by žili bez vína a slivovice. A vědí, jak to občas dopadá. Po pár dotazech, jako jestli za prvé vidím, protože vodce z Polska na jihu Moravy nikdo nevěřil, a za druhé jsem-li způsobilý dalšího transportu na dovolenou do Maďarska. Nakonec jsem byl uznán způsobilým. I byly doplněny potraviny, jak je na Moravě zvykem, a vyrazili jsme na Bratislavu. Já už důstojně na předním sedadle spolujezdce, zatímco na zadním sedadle seděly i občas klimbaly naše dámy. Vzhůru na Budapešť!!!

A ještě dlužím milým čtenářům vysvětlení, jak jsme my, mladý kluci, tehdy přišli k autu zn. DKW, co jsme pak s ním jeli na naši první „posvatební“ dovolenou. Momentíček! Hned to bude!

Václav Vlk st.