Ve Varšavě nám přidělili na pokoj ještě nějakého čs. soudruha, tak kolem čtyřicítky, už se nepamatuji, kdo to byl a odkud. Ale ukázalo se, že to byl zkušený, mezinárodně protřelý soudruh. Aspoň tedy východním směrem. Jinak se choval slušně, akorát nám na veřejnosti říkal „soudruzi“.

Po prvním „kongresovém dni“ jsme se vrátili něco po 23 hodině na pokoj. V hlavním sále skončila internacionální tancovačka, kde nejvíc „frčel“ tehdejší taneční hit. Finský lidový „dupák“, zvaný „letkis“. To se tančí tak, že lidé se seřadí jeden za druhým do řady. Většinou na střídačku: dáma a pán. Každý tanečník drží tanečníka před sebou kolem pasu (no, tak po desáté mladí mužové měli své ruce položené a pevně přichycené různě, ale pas to často nebyl, jsou dámské partie, za které se dá zezadu při takovém tanci chytit daleko lépe!). Tanečníci synchronizovaně vykopávají nohama do stran a poskakují sounož dopředu a dozadu. Muzika řve a není slyšet vlastního slova. Mládež se ovšem náramně bavila. Ještěže tehdy soudruzi dbali na to, aby mládež moc neflámovala, a tak to po jedenácté utnuli.

Doufali jsme, že nás konečně z toho dupání stovek nohou a popíjení vodky a diskuze spočívající ve řvaní jeden druhému do ucha osvobodí klid na hotelovém pokoji. Nic nás neosvobodilo. V pokoji o patro níže probíhal sovětský večírek.

Řvala odtamtud muzika, doprovázena něčím, co se vzdáleně podobalo zpěvu. Nebo spíše řevu goril. Jakožto cvičení a školení občané socialistického státu jsme rozpoznávali chvílemi teskný řev písně: „Volga, Volga, mať rodnaja“, u nás známé spíše jako píseň, kde vystupuje „Stěnka Razin s lodí svou“ a krásnou kněžnou, kteroužto pak na volání svých kozáckých druhů a návalu lásky k rodné Rusi hodí do vody, aby se utopila. Jak smutné, jak dojemné! Jak ruské!

Když ruská hrdla přestala kvílet o utopené kněžně, aby soudruzi povzbudili svá srdce, začali ječet jako skutečná tlupa divokých kozáků píseň o tom, jak „vychadila na běreg Kaťuša, na vysokyj na běreg krutoj!“ Tady bych dodal, že ačkoliv za mých školních let jsme měli všichni povinně ruštinu, a „Kaťušu“ zná u nás každý nad padesát let, nikdo léta, ani já, netušil, co vlastně znamená ono ruské „Поплыли туманы над рекой (paplili tumany na rekoj)“. Znamená to, že „nad řekou pluly mlhy“. Ptal jsem se na to několika známých, co měli k maturitě povinně ruštinu. Nikdo nevěděl. (Já to taky našel až na strýčku Googlovi.)

Jak říkal starý hluchý Smetana: „V hudbě život Čechů.“ Takže by nás zpěv neměl příliš rušit. Za nás se zpívalo všude. V hospodě, na osadě, na trampu, zpívali i Sokolové a pionýři, a dokonce i dělnické a národopisné soubory. Takže pokud jste byli trampové anebo jen tak posedávali u ohně a k ránu slyšeli strašlivou kakofonii hranou na rozladěné kytary a zpívanou alkoholem zmoženou partou: „Když jsem byl mlád, bývala Askalona, nejlepší osadou, kterou jsem znal,“ tak to bylo proti tomu, co se ozývalo ze spodního patra, přímo výkon pěveckého sboru Národního divadla.

Někdy kolem druhé hodiny ranní se zespodu ozval tklivý zpěv: „Oči čornyje, oči strastnje’(vášnivé) ...“ doufali jsme, že aspoň jeden z ruských soudruhů v pokoji pod námi má u sebe nějakou pistoli. Nejlépe slavný sovětský revolver Nagan, a nejlépe ještě ten bubínkový, co s ním carští i sovětští důstojníci hráli, když se nalili jako dogy, „ruskou ruletu“. Když jejich rozervaná duše, jak ji popsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij, vytryskne, jak řekl, v plné hloubce ruského lidského údělu. Ruská ruleta se hraje tak, že se do bubínku revolveru nabije jeden náboj, pak s ním dotyčný zatočí a přiloží si hlaveň k hlavě a zmáčkne kohoutek. Kdo má díru v mozku je největší „geroj“.

Leč bohužel, žádný výstřel se neozval. A sovětští soudruzi přešli k písni, která se u nás kdysi povinně učila na základní škole a jejíž slova začínala: „Stěp da stěp krugom, puť daljok ležit, v toj stěpi gluchoj, zaměrzal jamščik (poštovní kočí)“. Další text je tak srdceryvný, že jsme se dohadovali, jestli by náhodou, pod dojmem této národní písně nemohl některý z Rusů skočit z okna dolů. Tím by se záležitost mohla přesunout jinam. A přestože by dolů před palác jistě přijeli houkající policie i sanitka, možná by se nám konečně podařilo usnout.

Mimochodem, snad pod dojmem této dojemné písně někdo vymyslel v Čechách takový vtip. To takhle umírá „v gluchoj stěpi“ (viz https://www.lieder.net/lieder/get_text.html?TextId=146584 )

Ivan Ivanovič Ivanov. I zavolá svého druga, a pohovoří k němu (Rusové v takových situacích vždy „pohovoří“): Максим Максимович, я погибну здесь (Maxime Maximoviči, já zde zahynu), похорони меня в этом месте (pohřbi mě na tomto místě), но сначала отрежь мой хуй и закопай его там (ale napřed uřež mé přirození a pohřbi ho tam), за полверсты отсюда (o půl versty dál).“

„И почему ты так говоришь, друг мой? что это значит?“ ptá se Maxim Maximovič.

„Ну и что, Максим Максимович, когда придешь домой, подойди к моей жене и скажи (No co, až se vrátíš domů, dojdeš za ženou mojí a řekneš jí): „Дорогая Иванa Васильeвна, Иван Иванович, он пагиб в степи. (Drahá Ivano Vasiljevno, Ivan Ivanovič, on zemřel ve stepi).“

Моя любимая жена скажет: „И хуй с ним!“ – nepřeložitelné, ale jistě je všem jasné).“

„И ты говоришь: ‚Нет нет. Иванa Васильeвна. Хуй похоронен сепаратно‘. (A ty jí řekneš: Ne, ne, chuj je pohřben separátně!“

Ovšem, jak praví známá církevní píseň, kterou zpívají sestry Boromejky: „Marná naděje, marné volání, dlouhé čekání zdá se bez pomoci“.

Takže zpěv – řev, garmoška a balalajky zněly do Varšavské noci dál.

Václav Vlk st