Na travnaté pláži Balatonu, kde vypukl z mě doposud neznámých příčin zmatek, pokračoval „zápas volný“ mezi skládacím kovovým a plátěným sedátkem na jedné straně a postarší obézní dámou a jejím trasořitkovým manželem na straně druhé. Když ani spojenými silami manželů nešlo konstrukci z dámského pozadí, lidově popisovaného: „prdel jako almara“, sundat, začala se dáma plazit od tušeného a jekotem jiných dam avizovaného „nebezpečí“ pryč. Způsobem, při kterém vypadala jako hodně dobře živený šnek, který má místo ulity na zádech a „jiných generáliích“, jak této části těla říkala naše sousedka, přirostlou sedačku. Dáma zkoušela vše možné! Snažila se, celkem marně, o jakýsi pohyb vpřed, který byl kombinací pohybu pásovce a myši, jež se chytila do pružinové pastičky. Ovšem nikoliv hlavou, ale obrácenou částí těla. Nakonec se svalila na bok a jak už to v některých manželstvích bývá, řvala na manžela nepřetržitý proud příkazů, pokynů, rad a nadávek. Děda se zvedl a potácivým krokem odcházel. Jeho chůze jasně říkala, co si o tom všem myslí.

Jo, takhle to občas dopadá. A to se kdysi ti dva, tehdy mladí a plně rozechvělí, chystali k prvnímu polibku! Jistě, nic nového pod sluncem.

Přenesl jsem tedy pozornost jinam. Většina rekreantů, ještě před chvílí se na dekách, nafukovačkách anebo jen tak na trávníku povalujících, prchala celkem nezajímavým způsobem. A musel jsem konstatovat, že většina žen, jak je obvyklé, prchala s jednou, nebo oběma vztyčenýma rukama. Jakýsi rekreant z nějakého pohnutí mysli vytrhl z trávníku rodinný slunečník a snažil se běžet tak, že špička tyče trčela dopředu a slunečník jako plachta za ním nabíral vzduch. Takže cukal s pánem sem a tam, až nakonec se oba zasekli v ozdobném živém plotu, což se zjevným zaujetím sledovaly dvě mláďata. Zřejmě jeho, tedy toho pána, děti. Jiná návštěvnice pláže, zřejmě spořádaná a spořivá, sbírala ze země ručníky, kabely, dvě deky a podobně, což nutně muselo končit tím, že jí ty věci po dvou krocích zase vypadávaly. Ovšem tato dáma neječela, ta maďarsky evidentně neslušnými slovy nadávala.

Přesto se i zde našlo v tom obecném úprku a zmatku několik zajímavých alternativních výjimek.

Tak například jakási mladá dáma, ovšem nikoliv rachitické postavy, vyskočila z deky ze sedu přímo nahoru. Jako kdyby byla na péro. A zavěsila se na hruď jakéhosi vedle stojícího mladíka.

Já tuhle tělesnou pozici do té doby viděl jen v obrázcích v knize Kámasútra. A na detailních fotografiích z onoho slavného nemravného sloupu stojícího v Indii, které byly v jedné knize, vydané za první republiky a mezi pánskou částí našinců stále oblíbené. Neb na obrázcích nebyly zobrazeny žádné „čuňárny“ ale doklad lidové kultury i v socialismu spřáteleného lidu. Na fotce byly znázorněny takové sexuální pozice, že aby to člověk zvládl, musel by být akrobat a partnerka tzv. „hadí žena“, co vystupuje v cirkuse.

Chytila ho totiž zepředu kolem krku, za jeho rameny na zádech pak zkřížila ruce. A svoji spodní částí, rozhodně ne hýžděmi, se zaklesla rozkrokem někde nad jeho rozkrokem. A také nohy zkřížila za jeho zády. V místě, o kterém se kdysi říkalo, že odtamtud přestávají mít záda slušný název. Pozice, na kterou se nezapomíná!

Přitom ovšem, jak všem paním a dívkám na světě velí dědičný instinkt všech minulých generací samiček hominidů, ječela. A to tak, že kdyby dotyčná žila v době lovců a sběračů, skupina samců z oné tlupy by ji slyšela na kilometry daleko. Problém ovšem tomuto „sousoší“ (bojím se použít slova „soustání“, tam by i jeden háček nad jedním písmenkem mohl vyvolat nekorektní dojem) dělala, jako často u mnoha věcí, fyzika. Dotyčná byla dobře rostlá, a měla všechno, co taková vnadná mladá samička má mít.

Ale na druhou stranu, všechno má svou váhu. Takže dotyčný mladý muž místo aby prchal, jak jeho partnerka požadovala, se spíše potácel na jednom místě. Nebylo pochyb, že žádného skutečného útěku není schopen. Tedy ani ničeho jiného, že?!? Z obecného hlediska pak hrozilo nebezpečí, že pokud by si dotyčná dotyčného někdy v budoucnu vzala, že by na to ucho, co mu do něj ječela, by byl asi nedoslýchavý.

Pak bylo konečně nutno se soustředit na ono strašlivé nebezpečí, kvůli němuž skupina biologického druhu Homo sapiens, prchala asi tak jako tlupa šimpanzů, kdyby se u nich objevil levhart. Prchání se zúčastnily i naše manželky. Brodili jsme se tedy urychleně ke břehu, abychom zjistili, co se děje na místě, které bylo centrem poplachu a na které nám do té doby zakrývalo výhled vysoké rákosí. Ale když jsme přišli blíž a viděli, co se děje, i my muži jsme měli v podstatě podobné nutkání jako naše partnerky. A to co nejrychleji zdrhnout. Ovšem abychom se zachovali jako praví muži, museli jsme zůstat k nebezpečí, jak se říká, „postaveni čelem“.
Při bližším pohledu na místo činu, situované asi tak metr od hustého rákosí, se zjistilo, že to nebezpečí se skládá ze dvou hadů, které ovšem držela v rukách asi tak pětiletá nahatá holčička. Holčika-neholčička, nahatá-nenahatá, v této chvíli se člověk automaticky soustředil na ty hady.

Jen bych dodal. Doba se mění. Tehdy, před padesáti lety byl pohyb malých nahatých dětí u bazénů, rybníků i na dvoře vesnického domku u necek něco normálního. Také babičky, matinky a tetičky se rády chlubily celému příbuzenstvu a i návštěvám, alby s fotografiemi nahatých potomků. Šišlali, jak je ta jejich „Maluška loztomilá“, když dotyčná byla vyfocena nahatá ve věku jednoho roku na bílé kůži z beránka. Jak se tehdy na památku dávaly malé děti fotit v komunálních ateliérech. V albu byly například i fotky, jak předškoláci Fanoušek a Pavlínka vypadají u rybníku krásně opáleně a nahatě. Jak je vyfotil strýc Bedřich. Kdybyste tehdy tvrdili, že je to nemravné a že mají mít ty děti plavky, považovali by vás za úchyla. Na druhou stranu, pokud by ovšem SNB u vás našla fotografie nahých dospělých žen, byli byste odsouzeni za držení pornografie.

Dneska je internet plný tvrdé pornografie, na kterou se se zájmem koukají už děti školou povinné. A dělat s tím nic moc nejde. Ale kdyby u vás našli na počítači jakoukoliv nahatou fotku nedospělé či nedospělého, jdete do basy za pedofilii.

Tehdy to bylo celkem u takovýchto holčiček normální. Že neměla při koupání plavky. Nenormální bylo, jak jsem již říkal, něco docela jiného. Levou rukou držela totiž malá slečna hada za hlavu. Tedy odborně správně, jak mi to pak po mnoha letech ukazoval náš kamarád a milovník hadů Jiří Haleš. Autor půvabné knihy „Moji přátelé hadi“. Dívenka, v levé ruce držící hada, natahovala ruku s hadem k jakémusi muži v plavkách, a cosi se mu snažila vysvětlit.

Dotyčný měl na hlavě jakousi hučku a v jedné ruce takové to „chytadlo“ na hady s tím zakrouceným kovovým lapačem na konci. V druhé ruce měl na tyči nějakou síťku či pytlík, v kterém bylo také něco živého. Malá slečna se hadů evidentně nebála, ale žádala pána, že aby si ho jako vzal. Pán byl zřejmě tatínek.

Nutně to zřejmě potřebovala. V pravé ruce totiž držela holčička ještě daleko většího hada. Ovšem z nějakého důvodu za konec ocasu, což se hadovi evidentně nelíbilo a vlnivými pohyby se pokoušel vycuknout a odplazit.

I my jsme měli v duchu chuť se nenápadně „vycuknout“ a nejlépe také nenápadně „odplazit“.

Václav Vlk st.