Když jsme byli tenkrát začátkem srpna 68 na dovolené v Maďarsku, o žádné krizi jsme nepřemýšleli. Naopak, byli jsme mladí a jistěže krásní a u nás doma právě vypukával budoucí ráj socialismu s lidskou tváří.

Jistěže byly krize. Tak obecně. Popravdě řečeno, ony jsou krize furt. Někdo má osobní krizi z nesplněné lásky, hospodářství je, podle novin, s výjimkou doby, kdy tady byl socialismus, který měl hubou jen samé úspěchy, už zase v krizi. Takže v krizi jsme furt. Tím se jako myslí pořád. Aspoň takto vidíme my Češi. Z dějin. V případě že by úplnou náhodou nebyla hospodářská krize, bude nějaká jiná krize. Například stavební krize, krize vztahů mezi mladými a starými a dneska je v oblibě obzvlášť krize enviromentální apod.

Pokud jste žili někdy v 60. letech a byli jsme mladí, byli jste většinou v krizi finanční. Jak jsme zpívali, když jsme jezdili na tremp: „Bůra v kapse, pingl přes raméno, na tremp pospíchám, a že nejsem pánem, ani astrachánem, ani na glajzu nemám.“

Pokud si myslíte že to není čeština, tak je, ovšem ještě pod silným vlivem rakousko-uherského pražského slangu chudších vrstev. Já vám to schválně nepřeložím, zkuste to sami, ať se vám trochu prokrví mozek. Sice jsme nebyli také „mužíčci skromní velice“, jak zpívali Jan Werich v písni „Půl párku“, ale co se týče peněz, nebyli jsme na tom o moc líp. Měli jsme jistě na víc než půl párku na osobu, ale na žádné velké rozšoupnutí to nebylo.

Když jsme po předložení jídelních lístků v místní csárdě na břehu Balatonu, balených v pevných nóbl deskách, nechali vybrat večeři pouze dámy – holky už se předem postaraly, aby se do nás ale ani „ň“ nevešlo – odmítli jsme i nabízené pražené mandle. Dobře vědouce, že pražené mandle ve vinárnách se většinou cenou příliš neliší od ceny diamantů a většinou jsou i stejně tvrdé, bylo to obsluze už úplně jasné. Mladí pánové si přivedli dvě kočičky, domnívajíce se, že jsou na lovu, zatímco jsou loveni. Situace tak běžná! Že to nejsou nějaké „kočičky“, které jsme sbalili, ale naše zákonité manželky, jsme se nepokoušeli obsluze vysvětlit. Dívky se vzorně chovaly jako „ulovené kočičky“ a my dva… no normálně, jako normálně. Dva mladý chlapi ve vinárně s načinčanýma holkama. Každý to zná!

Obsluha neuměla česky, my maďarsky, a tak jsme se domlouvali „restaurační němčinou“, obvyklým to tehdy dorozumívacím jazykem na území bývalé monarchie i dále na jih.

Dámy čekaly na večeři, lehce jsme popíjeli víno, a když pak po naservírování večeře dívky vybraná jídla dopapinkaly, byly pochopitelně naladěny mimořádně příznivě. I vůči nám. Zářivý úsměv stíhal zářivý úsměv, pohledy z oka do oka se jen míhaly, takže „cikánští Lájošové“ byli přesvědčeni, že to odhadli přesně. I začali hrát u nás blíž a blíž a ty jejich housle a ten cimbál lkaly a kvílely srdceryvné lájošské melodie, hrané přímo ze srdce. Jak to kdysi geniálně parafrázovali V+W a Jaroslav Ježek. A jak to znám ze starých šelakových desek.

Není totiž na světě nad vinárnu s cikánskou muzikou, kde se muži oddávají truchlivým myšlénkám – pokud jsou sami –, a pokud nejsou sami, chtivě hledí do dívčích oček a zapalují si doutníky sto… čím se tam zrovna platí… jo stoforintovkama.

Už ten začátek dialogu smutných pánů, podmalovaný na desce tklivými tóny houslí, předváděli pánové V+W krásně (fňukavě).

„Pane, taky jste tak rád nešťastnej?“
„Pane, já si někdy vysmutním celej den!“
„Co kdybysme takhle zašli někam do vinárny, kde hraje skupina cikánských Lájošů?!“
„Na jednu deci...“
„Na dvě deci...“
„Anebo na tři litry…“

A pak následují slova téměř lájošské písně:

Jakpak nemám být zavilý,
když je kriííízéééé!
Poměry mě připravily
o penízeéééé…

V polívce jsem našel,
plno vlasů…
ajajadydaj.

To přec nebývalo,
za mých časů…
Keď som ťa znáál…

Dvakrát běda,
třikrát běda,
pětkrát běéédáááa!
Nosíval jsem kdysi kožich z medvěda!

Ani mi Mikulááááš,
nenadělil gulááááš…
Dneska budu zase
Bez oběda...

V: Já budu bez večeře!
W: Když medvěda – tak oběda!!

Takovouhle úžasnou sílu mají ty staré cikánské písně. Jakou sílu mají romské písně, to nevím, ty jsem tehdá neznal.

Pod dojmem tklivých houslí v csárdě dívky přivíraly oči, exotická maďarština či v čem to zpívali zněla lokálem, dámy naklonily hlavičky, a když užuž si chtěly položit hlavičku na mužské rameno, a už by bylo až móc teskno, Lájoš blýskl úsměvem a z houslí vyrazilo v maďarském provedení něco jako:

Tri dni ma naháňali,
eště ma nědostali...!

A v tu chvíli se nedalo, ale skutečně nedalo nic dělat, než zalovit v peněžence a lípnout houslistovi na čelo stovku. Ale než jsem na ni stačil sám plivnout, hbitě ji vytrénovaným hmatem sbalil primáš Lájošů, plivl si na ni sám (evidentní výsledek hygienické osvěty mezi maďarskými Lájoši) a přilepil si ji vlastnoručně na čelo. A pak že je hygienická výchova a osvěta k ničemu!

Společnost zatleskala, housle zazpívaly, a dokud ten flusanec neuschnul, tak nám hráli do ouška. Pak si šli pro stovku k dalšímu stolu. Víno, ohnivé a chladivé, nám vtékalo do krku a jen to, že jsme si chytře nechali železnou zásobu peněz schovanou ve stanu, způsobilo, že jsme všem choutkám a pokušením v podobě vína a hudby odolali.

Krásný večer! Když jsme vyšli ven, byla hluboká, teplá, voňavá a temná noc. Taková ta temná, jaké dokáží být jen na jihu v Panonských nížinách a na Balkáně a vůbec v Orientě. Nesvítil ani měsíc a hvězdy jen pobleskovaly, za námi se nezřetelně črtala bílá zeď Matróz csárdy a před námi byla cesta domů. Parkem. A v nás byly bohaté zážitky, takový neopakovatelný dojem v duši z lájošské hudby a víno. Prima víno! Dost vína…

A to víno chtělo ven.

Václav Vlk st.