Stáli jsme před balatonskou csárdou a byli jsme rozpolceni. Tedy my, muži. Holky, ať se jde, kam se jde, si nikdy nezapomenou jít předem „přepudrovat nosík“, jak říkala naše babička.

„Měli jsme jít vevnitř na hajzlík,“ povídá Pavel.
„Se mi vevnitř nechtělo! To až jak jsem se zvednul…,“ opáčím já.
„No jó, a co teď…“
„Jdeme do parku,“ zavelel jsem. „Najdeme nějakej keřík, to je furt řečí.“
„Holky, počkejte.“

A vyrazili jsme černočernou tmou. Proti tmavému nebi se rýsovaly ještě tmavší stromy, keře byly jak kupky tmy a najednou se před námi objevilo něco jako veliké patníky nebo snad hříbky, bylo to kovové, tak do pasu…, čert ví, co to je. Ale poslouží to. Protože, a to ví každý chlap, tuhle činnost sice můžou pánové dělat vestoje, ale konat ji jen tak směrem do volného prostoru je takový nedokonalý. Nejlepší je, když je při ruce (tedy při ruce zrovna ne, že) nějaký ten strom, stožár, tyč a tak.

Ta úleva! To blaho! Ten charakteristický zvuk padající tekutiny, spojený s klesajícím vnitřním tlakem! ÁÁÁ.

Vtom se za stromy objevilo cosi velikého s modrými a červenými světýlky, nějaká osvětlená okénka, hlasy a tlumená hudba a vtom… A v té černočerné tmě nad jezerem Balatonem, nad kterým svítily úžasné hvězdy – protože Maďaři neměli moc průmyslu a kolem Balatonu vůbec žádný – tak se najednou zjevilo cosi, co by na takové mělké louži, údajně největší louži v celé Evropě, které se říká Balaton, vůbec nemělo být. Byla to nějaká veliká loď, která se tiše sunula ke břehu, kde se romanticky nad hladinou jezera vlnila asi tak do metru mlha, Jako kdyby to nějaký Maďar záměrně romanticky režíroval. Ovšem my jsme mu nějak v té režii dělali bordel.

V té chvíli se náhle se rozsvítil celý park, v kterém jsme stáli. A činili, to, co muži činí od věků u stromů, patníků, ohrad, sloupů a tak podobně. U břehu právě přistál nějaký výletní balatonský Titanik. Tak to bylo veliký.

Z ukrytých amplionů začala hrát hudba a do přístaviště na kraji parku, který byl přímo u Balatonu, přijela výletní loď z noční plavby. Při přistávání byla najednou paluba plná rozveselených turistů, lodní klakson houká, přístavní siréna odpovídá a my dva stojíme v tom rozsvíceném parku, každý rovnou nad metrovým hříbečkem – z kterého se kolem dokola lije oslnivé světlo. A ten náš pramínek proudí přímo k lampě.

Některé věci se nedají zastavit. No mohly by se, ale to raději nedomyslet následky, kdyby…, ale to nebudu raději ani popisovat. A tak jsme stáli uprostřed záhonů, zepředu nás z jednoho metru osvětlovalo zářivé světlo a z paluby parníku se ozývalo jásání a radostné výkřiky.

A zezadu za námi zněl dušený, ale zřetelný holčičí smích. Tak to jsme měli za to. Za večeři, za taneček, za víno… a za to, že jsme mužský.

Celý zbytek dovolené ani po návratu o tom ale děvčata ani nemukla. Čest jim!

Další dny jsme se cáchali v Balatonu, došli jsme i do radioaktivního rybníčku v Hevízu, kdy jsme zjistili, že Maďaři nejsou tak pitomý, jak jsme si zpočátku mysleli. Tou „pitomostí“ jsem mysleli to, že tehdy v Maďarsku nebyly všude vylepené a přitlučené cedule, co máte či nemáte dělat, kam máte či nemáte jít anebo koukat, a mnoho cedulí ukazujících, kde je schöne Aussicht anebo nápis „POZOR“ (ACHTUNG) na něco. To se nám zdálo jako nějaké porušení našich pravidel, co jsme je zdědili po Rakousko-Uhersku, že bez cedulí žíti nelze a občan by bez nich byl zmaten. V Hevízu tomu bylo jinak.

Tak když jsme při vstupu do toho teplého radioaktivního jezírka četli na cedulích kolem asi v pěti řečech, že se v tom bazénku nemá plavat, jednoho to potěšilo, ale že by zájemci o koupel v termálním jezírku byli dle Maďarů obzvláště tupí? No, většinou tam byli ve vodě naloženi starší lidi, ale proč se má podle cedulek dotyčný držet vodorovné tyče, která je kolem dřevěného břehu, jsme zjistili brzo. Protože jsme si vyzkoušeli, že se v tom skutečně nedá plavat. Proč, to dodneška přesně nevím, co to v té radioaktivní vodě je.

Ale osobně jsem to cítil jako velikou nespravedlnost. Protože jsem byl do té doby přesvědčen, že jako bývalý závodní plavec můžu plavat, kde mě napadne. Hloupé mládí. Pak jsem se o tom několikrát přesvědčil u několika moří, že vám trénink v plaveckém bazénu je platný jak mrtvému zimník, když přijdou vlny anebo zpětný spodní proud. Ale na některý věci člověk musí přijít sám a buď přežije anebo nepřežije. No po mnoha letech jsem například zjistil, že když stojíte na pláži na Zlatých píscích a chcete se jít povozit po mořských vlnách, je hovadina mít na nose brýle. Až je za nějaký milion let nějaký archeolog vykope v pískovci, na který se jednou ty „zlaté písky“ změní, ten se bude divit. Že by v tom diluviálním moři žily nějaký praryby s brejlema?

A dá je do muzea a tam se na ně budou chodit dívat školní výpravy a budou koukat na ty brejle, jako my koukáme na nálezy pazourků.

Václav Vlk st.