Tak pohrdlivě se za našeho mládí říkalo starým automobilům značky DKW, co tady zbyly z doby 1. republiky a protektorátu, kdy tahle auta vyráběla v licenci i fy Jawa. Ale to byla jenom závist těch, kteří žádné auto neměli.

A to tehdy bylo 95 % obyvatel. My, tedy naše parta, bratři Pavel a Luboš, kamarád Honza a já, jsme auto měli. No tedy to není úplně přesné. Auto teoreticky měli bratři Pavel a Luboš Formanovi, což byli, jak bych rád zdůraznil mladé generaci, dva skuteční bratři, kteří měli jednu společnou maminku a také jednoho společného tatínka. To už dneska tak běžné není. A ono vlastně to auto nikomu z nás nepatřilo. To patřilo jejich tatínkovi, panu Formanovi. Ale bylo NAŠE!

Pan Forman si koupil, podle mých informací automobil DKW Front F 7 anebo typ Front 8 (typ už přesně nevím) ještě před válkou. Tím myslím tu druhou světovou. To měli Formanovi v Kobylisích železářství. Museli být úspěšní, když si mohli koupit auto. Byla to elegantní a krásná DKW. Abych uspokojil technické fajnšmekry, tak podle tehdejšího prospektu to byl dvoudveřový čtyřmístný „tudor“, měl motor vpředu a pohon předních kol. Motor byl zážehový, kapalinou chlazený řadový dvoudobý dvouválec (R2), objem 690 cm³.

Automobil hrál v životě pana Formana význačnou roli. Jak během protektorátu (Protektorat Böhmen und Mähren, tak později, kdy převzali moc komunisti a vyhlásili, že kdo má krám anebo je holič je buržoazní zločinec vysávající chudý pracující lid.

Zde musím udělat malou odbočku: Každý správný otec myslí předem na budoucnost svých synů, a tak se Pavlovu tatínkovi nějak podařilo dostat Pavla do učení na obor „automechanik“. Přičemž náš ročník nastupoval do učení v době, kdy nám bylo 14 let a něco. Což vzhledem k autu také mělo svůj význam. Být automechanikem se zdálo za komunismu jako největší terno. Auta nebyla, a ta co byla, tak byla stará anebo „socialistická“. A bylo je nutno neustále opravovat. V roce 1955 se navíc začala vyrábět už téměř sériově řada vozidel Škoda 440 zvaná lidově spartak. A dokonce se dotyčná vozidla začala prodávat lidem, tady zpočátku pouze zasloužilým občanům. Tedy spíš soudruhům. To byla přímo z hlediska budoucnosti automechanického řemesla přímo Stranou a Vládou vytvořená bonanza. Tedy středisko bohatství. Automechaniků bylo strašlivě málo, tak to bylo úžasně perspektivní zaměstnání. Protože každý, kdo měl auto s ním chtěl jezdit, a protože tyto „káry“ měli neustále nějaké poruchy, byl každý automechanik „král“. A předem bylo jasné, že hlady neumře.

Jak nám ukazuje slavný klasický film z dob normalizace s názvem: „Jáchyme, hoď ho do stroje“, kde Ladislav Smoljak hraje firemního psychologa nějakého autoservisu a domlouvá automechanikovi, kterého hrál komik Luděk Sobotka: „Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky! Nebo se z toho zblázníš!“ Ovšem proti síle úplatků nemá naději. A tak dodává: „Ale je to marný, je to marný, je to marný!!!“ A to se v tomto socialistickém filmu ještě ani nesmělo mluvit o tom, že existovaly načerno stovky malých dílen, často obyčejných garáží, kde lidé, co uměli opravovat auta, měli svůj nezdaněný, ale vyhledávaný a soudruhy víceméně tolerovaný byznys. Navíc, což bylo pro nás důležité, tehdy platil předpis, že sedmnáctiletý automechanik už může mít řidičský průkaz na automobil. A Pavel byl budoucí automechanik!

Jednoho dne tuším v roce 1958, nás tedy Formanovic tatínek svolal, dovedl nás na plácek, kde mezi činžovními vilami z dob první republiky stála řada garáží vpředu s takovými stahovacími roletami. A pravil: „Něco pro vás, kluci, nám!“ A vytáhl na jedné garáži roletu. A tam uvnitř stálo vozidlo DKW. A dodal: „Když ho opravíte, můžete s ním jezdit.“

V prvním okamžiku, když jsme uviděli jen předek vozu, jsme se velice zaradovali. Ale když světlo ozářilo celou garáž, poněkud nám klesly čelisti. V garáži skutečně byla dvoudveřová limuzína DKW. V reálu ovšem uprostřed garáže jaksi stála jen karoserie, která byla vyrobena ze dřeva a následně potažena plechem. Přední dveře se otevíraly směrem dozadu. A proto se jim říkalo „smrťáky“. Protože když jste dveře otevřeli za jízdy, tak vás to vytáhlo ven a většinou vás následně přejela zadní kola vlastního vozu. Ovšem, zásadní bylo, že ty dveře na tom autě vůbec nebyly! Ne že by nebyly vůbec. Ony stály opřené vzadu o zeď garáže. Už více než deset let. Přední a zadní osa auta stály na cihlách. A pneumatiky (pán bůh stál při nás, když se starý Forman rozhodl nechat „gumy“ obuté, protože zub času už na kvalitě pneumatik silně zapracoval) tedy použitelné byly. Srdce vozu, motor, stál vzadu na ponku. Tedy, že je to motor se poznalo podle toho, že tam byly dva motorové písty. Vedle ležela rozebraná „zbylá část“ motoru. Baterie byla vedle a byla na první pohled kaput.

Tiše jsme zírali, pan Forman na nás také zíral a pak pravil: „Tak tady to máte.“ A jak se kdysi říkávalo, „odebral se středem“. Tedy nenápadně se „vypařil“. A my stáli a čuměli.

Teprve později jsme se dozvěděli celou historii tohoto automobilu. Když si pan Forman tu DKW kupoval, jak říkali klasici, „na obzoru vlasti se rýsovala temná mračna“. A když ta mračna, Němci a Wehrmacht, spadla a vznikl protektorát, německy Protektorat Böhmen und Mähren, bylo brzy jasné, že to není žádná sranda. I rozhodl se tatínek bratří Formanů, že to auto raději rozebere. Až přijdou náckové něco zabavovat, takže jim ukáže tuto rozebranou skládačku a bude snad pokoj. Prý se pak na tu DKW za protektorátu skutečně ptali, ale když zjistili, že je celá rozebraná, ztratili zájem.

Pak skončil protektorát a nastala svoboda. Všechno bylo úžasné, ale brzo to pro živnostníky přestalo být úžasné a pak to brzo bylo úplně o hubu. A tak tu DKW, kterou po válce smontoval a krátce používal, někdy kolem roku 48 majitel zase rozebral, s tím že ji někdy v budoucnu zase složí.

Pak mu soudruzi sebrali krám, musel zaplatit tzv. „dluhy“ za to, co v tom krámu měl, a pak ho poslali sloužit k PTP. Pokud si někdo představuje PTP jako děsnou srandu, jako jsou scénky z filmu „Černí baroni“, tak to se zatraceně plete. Nakonec pana Formana propustili, když PTP zrušili. Takže se pan Forman vrátil k rodině v roce 1954. Ale stále nebyla vhodná politická doba a ani síly a chuť znovu celou DKW sestavit.

Tak to za čas zbylo na nás. Čtete-li někdy v dnešní literatuře, že před hrdinou stála velká „výzva“, tak tahle výzva momentálně i bez kol, nebyla menší. Ale šli jsme na to. Než to skutečně začalo jezdit, trvalo nám to asi dva roky. Ale rozhodně to nebyly dva marné roky. Dlouhá léta jsem nabytou zkušenost využíval, už od prvního vlastního skútra Manet, vepředu s plexisklem, krásného ale poněkud labilního, pak u všech svých škodovek, ba i u dědova Volkswagenu zvaného „Brouk“ a Trabantu.

Následně, jak jsme stárli, přišel technický pokrok. A od určité doby si člověk nedokáže u auta vyměnit ani žárovku. Páč nemá super speciální šroubovák k tomu potřebný. A motor vypadá po zvednutí kapoty jako nějaká bedna. A kde to auto má vůbec baterii, se musíte dočíst v návodu. Tak to prostě je.

Což mi celkem v mém věku vyhovuje, protože mám problém udělat i jen dřep.

Václav Vlk st.