No, popravdě řečeno v tom varšavském hotelu, co vypadal a vypadá jako kdyby patřil do Moskvy, nebylo kam se o pomoc obrátit. Vzhledem k „dokonalé“ sovětské technice a vůbec tehdejší hotelové úrovni se na recepci nedalo dovolat. Pokus dojet výtahem dolů a zkusit, aby někdo zkrotil řvoucí mladé socialistické a případně „rozvojové“ soudruhy, se také nedal realizovat. Po skončení taneční veselice mladých socialistických chemiků mládež rozhodně nešla spát. Pokud už výtah přijel, buď byl narvaný, že se do něj nedalo nastoupit, případně, pokud člověk nechtěl dělat jedné či několika dvojicím předvádějící praktické ukázky různých fází kontaktů a pokusů o rozmnožování tzv. křena, bylo ve výtahu, když dámy prominou, nablito. Tudy cesta nevedla.
I zasedli jsme k pracovní poradě, která měla řešit problém, jakým způsobem to udělat, abychom se aspoň mohli trochu vyspat. Nápadů bylo mnoho. Dokonce, že v posledním patře varšavského sovětského mrakodrapu je jakýsi ochoz, na kterém jsou lavičky. Což bylo téměř okamžitě zavrhnuto, protože nám všem rychle došlo, že je to nahoru po schodišti ještě asi osm pater. A navíc, že na těch lavičkách to bude podobný, ne-li horší než v těch výtazích.
Tu najednou onen k nám přidělený čs. soudruh vstal, otevřel šatník, chvíli se v něm hrabal a pak pravil: „Saka a kravaty máte, ne?“

„Jo jo, to máme,“ pravili jsme. Bylo to totiž v pokynech, co si máme s sebou vzít, abychom důstojně reprezentovali socialistické Československo na kongresu, kam jsme byli vysláni.
„Tak si to koukejte obléct, a co nejčistší košile, navléct saka a uvázat kravaty a půjdeme.“
„Proboha, kam chceš, abychom šli? A na co máme mít ty saka?“
„Je vidět, že jste nezkušení. Já jsem pro vás každého jiného dalšího od této chvíle „načálnik meždunarodnoj delegacii.“ „A ty mladej“, ukázal na mne, „mi budeš pomáhat s ruštinou. Ty si musíš od maturity ještě dost pamatovat! Takže soudruzi, za mnou!“
Sešli jsme po schodišti do nižšího patra, dotyčný „soudruh načálnik“ nahodil po cestě „výraz svazáckého funkcionáře“ a zamířili jsme ke dveřím, za kterými se ozývala „garmoška“ a balalajky a děsivý řev předstírající zpěv.
S naprosto jasně zřetelným soudružským výrazem, když se podíváte na archivních snímcích zasedání ÚV KSČ anebo ÚV ČSM, uvidíte, co tím myslím, zabouchal na dveře. Reakce žádná. Zabušil tedy ještě jednou a to pořádně. Pak rázně otevřel dveře a sovětsko-náčelnickým tónem pravil: „Što eto zděs takoje, tavarišči!?!“

Pokud neznáte výraz „mrtvolka“, který používají filmaři a televizáci, tak ho určitě znáte z praxe. To je, když se díváte na film televizi nebo internet a najednou se běžící děj zastaví a postavy jakoby zamrznou. Tedy doslova ztuhnou. Někteří známí herci tvrdí, že se to občas stane i na divadle, když některý umělec náhle zjistí, že mu vypadl text anebo prostě zapomněl, v které části hry zrovna je.

Podobný úkaz jsme viděli v okamžiku, když jsme v sakách a kravatách vstoupili do pokoje v hotelu ve Varšavě, a první vstoupivší promluvil „soudružsky“ s takovým nezapomenutelným tónem, jakým mluvili „význační soudruzi“. Anebo estébáci. Přesně tak oslovil ruskou sestavu v pokoji. V děsivém kouři z „papiros“ (ruských cigaret), ovšem „zamrzali“ jednotliví sovětští soudruzi až v okamžiku, když zaostřili zrak na přišedšího „soudruha“ v saku a kravatě a když jim do zvodkovatělých mozků došla informace, že se děje cosi divného.

Uvnitř pokoje byla taková správná sovětská sestava, nahulíno, na stolech sklenice a hromady vajglů z nezapomenutelných papiros značky „Bělomorkanal“, v křesle proti dveřím seděl jakýsi zpocený padesátník v takovém tom typickém bílém sovětském nátělníku, co sovětští soudruzi „obšlehli“ z jednoho slavného amerického filmu a začali je vyrábět a všichni je pak náruživě nosili. K vidění jsou v každém sovětském filmu.

Na posteli buď spal nebo už byl z vodky tuhý jakýsi jiný soudruh, další si v rozepnutém saku a s flaškou vodky nad hlavou cosi sám pro sebe zpíval. Nejbližší sovětský soudruh stojící přímo proti nám ztuhl první. Jediné, co se na něm pohybovalo, byly oči opilce pokoušející se zjistit, na co se to kouká a co se vlastně děje.

Mezitím ten z nás, který jmenoval sám sebe náčelníkem naší delegace, procházel zdánlivě v klidu po pokoji, tu si přičichl ke skleničce, tu pozvedl láhev, která se válela na zemi. Mezitím sovětští soudruzi pomalu tuhli, akorát ten na posteli najednou otevřel oči, to, když se neznámý cizinec zastavil uprostřed pokoje a opět, tentokrát nahlas, zařval: „Что здесь такое, товарищи?“ I když bylo jasné, že ve skutečnosti žádnou odpověď nečeká.

Procházel se pomalu po pokoji kolem stolu, který stál uprostřed, přičichl k další láhvi, podíval se na ni a opovržlivě pravil: „Nu vodka!“ A s ještě větším opovržením dodal: „Polskaja!!“ Zatímco pomalu chodil, ztuhlí sovětští soudruzi pomalu otáčeli hlavy za někým, kdo určitě musel být velice důležitý. A tím, z hlediska sovětského systému, strašlivě nebezpečný. A pak takovým polosyčivým tónem onen noční návštěvník sovětských soudruhů, co zde byli na konferenci, vyslovil otázku: „Kto zděs načálnik?!? ?“

Opilec ležící na posteli se pokoušel vstát, díky čemuž „si ustlal“ na zemi a cosi zachraptěl. Bylo to přiznání.

Následně náš spolunocležník, v roli „načálnika“ jen ukázal rukou směrem k jakémusi exotickému sovětskému magnetofonů (na netu jsem si podle vzpomínek našel, že to byl asi model „Dněpr“), a nejbližší sovětský soudruh rychle přiskočil a ten magnetofon, který do té doby řval na plné pecky, vypnul. Náhle bylo v místnosti neuvěřitelné ticho. Následný rozhovor si přesně nepamatuji, ačkoliv jsem byl údajně falešným čs. načálnikem delegacii (on teda mohl být náčelníkem někde, a dokonce si myslím že tuším v jaké organizaci) několikrát požádán, abych jeho větu doplnil nějakým ruským slovíčkem. Sovětští soudruzi si v diskusi vystačili pouze s několika slovy a to „да“, „здесь“, „да, товарищ“ apod. Náš spolunocležník jim sdělil, zda dobře chápou, že jsou na mezinárodním kongresu soudruhů ze všech socialistických, a dokonce i některých rozvojových zemí. A to, co tady vidí, je naprosto „неприемлемое“, tedy nepřípustné. Zároveň jim vysvětlil, že sice chápe, že mladí soudruzi se sice musí bavit, ale vedoucí soudruzi kongresu to zařídili tak, aby se mohli na další jednání mladí na soudruzi ze socialistických států dobře vyspat. A to znamená že „zděs budět ticho!“.

Pomalu se přitom procházel po pokoji, přičemž ruské hlavy se za ním otáčeli jak slunečnice za sluncem. Tu občas prohlédl krabičku ruských cigaret, tu si přičichl k lahvi polské vodky, a vždycky si přitom odfrkl, a pak jim sdělil, se stranickým výrazem ve tváři, že odchází. A že kdyby bylo ještě po jeho odchodu něco špatně, významně dodal: „Ja věrnus!“

Pak tiše zaklapl dveře a vydali jsme se na svůj pokoj. Z ruského pokoje už nevyšel ani hlásek. Když jsem si sedl na postel, hlava mi šrotovala tak, že jsem si musel dát pořádného loka z láhve Wódky Wyborovej.

Měl jsem postel nejdál od k nám přiděleného soudruha. A byl jsem šťasten, že Pánbůh to zařídil tak, že nemluvím ze spaní. V přítomnosti dotyčného soudruha bych mohl říct něco nepatřičného.

Václav Vlk st.