10.8.2022 | Svátek má Vavřinec


BYLO: Staré zašlé časy

5.8.2022

Tuhle jsem mobilem zdokumentoval úrodu na zahrádce, doma přečetl maily a vyřídil internetovým bankovnictvím složenky. Když jsem pak odložil elektronickou čtečku knih, tak jsem si uvědomil, jak moc za mého života pokročil pokrok kupředu. Jako dítě narozené na sklonku první poloviny minulého století (už toto konstatování zní dost ponuře), totiž pamatuju ještě staré zašlé časy.

Za mého dětství už samozřejmě jezdila auta, ale nebylo jich zas tak moc. Před Wilsonovým nádražím v Praze ještě postávaly i lehké drožky tažené jedním koníkem a čekaly na své zákazníky. Už tehdy jim ale konkurovaly i drahé taxíky. Poštu, tedy balíky, rozvážely tmavě modré uzavřené dřevěné vozy, tažené také jedním koněm. Dveře měly zezadu a tam bylo také stupátko, na kterém se zlobivé děti rády vozily. Ty, které se nevešly, pak na poštovního vozku pokřikovaly „Za vozem, za vozem“. Poštovní barva byla modrá a modré byly i poštovní schránky na dopisy. Pivo do hospod rozvážela dvojice rozložitých pivovarských valachů, protože vůz plný dřevěných sudů byl zatraceně těžký. Kromě piva hostinským také přiváželi velké hranoly ledu z ledáren, které se plnily z přírodního ledu v zimě. Tak bylo pivo i za letních dnů chladné a mělo říz. Pro mléko se chodilo s baňkou do mlékáren, kde ho nalévaly naběračkami z takového velkého hrnce. Do mlékáren se přiváželo ve velkých kovových konvích. To by se dnes asi hygieně moc nelíbilo, ale tehdejší generace byly zřejmě odolnější a ne tak háklivé.

Jako kluci jsme byli rádi, když se nám podařilo zahlédnout parní nákladní automobil Sentinel z dob první republiky. U příbuzných na vesnici se oralo či dopravovalo vozem taženým kravkou či koněm, podle movitosti, do dob, než je komunisté nahnali do jednotných zemědělských družstev. Cestovalo se hlavně vlakem taženým hlučnou parní lokomotivou, která vyfukovala oblaka páry a také saze. Byla žíznivá a na nádraží často doplňovala vodu z vysokých vodních pump. Na nádražích se také rozléhal pokřik „horké párky, pivo, limonáda“, a zřízenci prodávali občerstvení přímo na peróně či do okna vlaku. Také kopeček zmrzliny v papírovém pohárku. Byla většinou vanilková a tu jsme milovaly především my děti.

Uhlí do domácností rozváželi uhlíři, původně také koňmi, později už nákladními auty a z ulice je v putnách na zádech donášeli k domu nebo za poplatek až do sklepa. Ano ve většině domů se topilo uhlím v kamnech. Jako větší dítě jsem už musel tahat uhlí ze sklepa a odnášet popel do kovových popelnic. A v temném špinavém sklepě to nebylo jen tak, protože stíny na stěnách podněcovaly dětskou fantazii.

Za svého života jsem zažil i poválečný lístkový přídělový systém a trojí měnu. Poválečnou československou korunu, pak tu komunistickou, kterou po měnové reformě vyměňovali v poměru 1:5 ale více 1:50. A nakonec tu současnou už jen českou. Doufám, že bez eura se už obejdu.

O starých zašlých časech by se mělo potomkům vyprávět. Nebyly to vždy doby idylické, ale lidé prožívaly své lásky i hoře. Aspoň já jsem miloval, když maminka nebo babička vyprávěly, jaké to bylo za jejich mládí. A to nemluvím o dědovi legionáři, který procestoval celou Sibiř až do Vladivostoku. Jeho paměti můžete ostatně nalézt na mé osobní webové stránce. Takové vzpomínky tvoří paměť rodu, která je důležitá a posiluje jeho soudržnost a kontinuitu. Vůbec nevadí, že se s ní asi nedozvíte, co rod dělal v době bělohorské bitvy či jak utrpěl husitstvím. Přesto jsou to zajímavé a poučné vzpomínky. Protože i době, ve které teď žijeme, se jednou bude říkat staré zašlé časy.