Přes dvacet let sleduji vývoj digitální fotografické techniky. Je to pohled z toho vzdálenějšího, tedy z uživatelského břehu. Co se děje u zdrojů, může pozorovatel jenom odhadovat, nicméně nemožné to není. Přinejmenším si může udělat nějaký názor a pak v průběhu času ověřovat, do jaké míry odpovídá realitě.

Nedávno jsem ale měl příležitost podívat se ke zdroji. Se skupinou evropských novinářů jsem navštívil sídlo firmy Sony v Tokiu a dále pak její továrnu na výrobu procesorů v Kumamotu na ostrově Kjúšú a v Chonburi na okraji thajského Bangkoku. Exkurzi organizovalo Sony, měla tedy za účel především propagaci. Přesto poskytovala určitý prostor k dokreslení obrazu jednoho segmentu oboru lidské činnosti, jemuž se moderní hantýrkou říká high-tech, vysoká technologie. A mně osobně doplňovala odpověď na otázku, proč Japonci a Asijci zvlášť a proč ne Evropané a Američané.

Padlí na cestě

Komerční etapa digitální fotografie začala v roce 1995, kdy se první fotoaparáty ocitly na trhu. Stalo se to dvacet let od vynálezu digitálního obrazu – ten nese pečeť amerického Kodaku a jeho původcem je Steven Sasson, muž širší veřejnosti neznámý. V tom roce 1995 už byla spotřební elektronika doménou především Asie, nicméně byli tu dva významní neasijští hráči, německá Agfa a americký Kodak. Zvláště Kodak byl průkopník v oboru, měl rozhodující roli ve výrobě obrazových snímačů. Měl podporu armádních kruhů, protože digitální fotografie je technologické dítko studené války: bylo nutno dopravovat fotografie z oběžné dráhy špionážních družic, a jak jinak než rádiem. Agfa jako výrobce fotoaparátů vydržela tempo do roku 2004 a zhasla. Kodak se na trhu sporadicky vyskytuje, ale je to jen pronajatý brand, skutečné kodaky vyhasly v létech 2005–2006. Od té doby trh ovládají jen Asijci, především Japonci.

Zdroj úspěchu

Z toho, co mohu pozorovat zpovzdálí, se musím zmínit o schopnosti dlouhodobé perspektivy. Sony se podílelo na vývoji digitální fotografie od začátku, dokonce ještě v době předdigitální vyvinulo systém elektromagnetického záznamu obrazu jako vedlejší produkt svého vývoje videokamer. V roce 2008, tedy třináct let po startu branže, koupilo divizi fotofirmy Minolta a převzalo její program digitálních zrcadlovek. Byl jsem tehdy na tiskové konferenci a spolu s ostatními kolegy jsem se usmíval tvrzení, že Sony chce mít významný podíl v segmentu profesionální fotografické techniky. Po pěti letech přišlo s modelem Sony Alpha 7, který znamenal průlom do profi fotografické techniky. To už se nikdo neusmíval. V loňském roce uvedlo model Alpha 9, který v mnoha parametrech předčí výkon špičkových profi přístrojů Canon i Nikon.

Během své návštěvy v Japonsku a Thajsku jsem nejednou slyšel zmínku o nadcházející olympiádě v Tokiu 2020. Je mi jasné, že to je cíl. Oni tam přijdou s něčím, s čím ostatním vytřou zrak, a už teď na tom pracují. Vzpomínal jsem při té příležitosti na počínání Kodaku na přelomu milénia, kdy americká centrála odvolala v půli cesty loď naloženou fotoaparáty pro Evropu a stáhla ji domů do Ameriky, aby uspokojila tamní trh. S takovým přístupem ke koncepčnosti se nedalo než pohořet.

Vedle koncepčnosti je to bezpochyby kázeň. Ti lidé dělají to, co je jim přiděleno. Setkání s evropskými novináři se nikdy neodehrálo nějak formálně a ledabyle. Dovedu si představit otrávené evropské ksichty, kdyby měli vedoucí pracovníci firmy strávit dopoledne s třiceti pisálky odněkud z Tramtárie. Tady ne. Každý měl svůj úkol, byl připraven, odříkal svůj part – bez ohledu na to, zdali to mělo smysl a jaká byla informační hodnota toho, co říkal.

Promítli nám i slavné video zachycující nedávné zemětřesení v Kumamotu. Jedna jeho část běhala po sítích. My ale viděli celé video: obnovu poničené továrny. Začala šintoistickou bohoslužbou, ta už po webu neběhala. Ředitelé stojí čelem ke zdi a prosí bohy o pomoc. Pak tlesknou, ukloní se a za nimi mnohasethlavý zástup pracovníků připomínajících vojáky. Šéf se otočí a osloví je. Pěsti letí vzhůru. Je to jak spartakiáda. Následuje usilovná práce.

Dnes je Kumamoto téměř v pořádku. Tam se vyrábí víc než polovina všech obrazových snímačů, užívaných kdekoli na světě. Celková produkce činí sedm a půl miliardy kusů. Složitost práce? Od surového ingotu (jen čtyři firmy na světě je vyrábějí, tři jsou japonské, jedna francouzská, tak přece jen stará Evropa ještě něco high-tech umí) to trvá do finále čtyři až šest měsíců.

Soustavnost, kázeň spojená s vnitřním ztotožněním, to je podstata. Když je někdo „od Sony“, prostě patří Sony a nepovažuje to za nic úkorného. Je v tom něco prastarého. Mimoděk jsem si vzpomněl, co v Praze vyprávěl Kazuro Yamaki, majitel optické firmy Sigma. Ta sídlí v Aizu v prefektuře Fukušima. V roce 1868, kdy se hroutil šogunát a vítězil nový režim, zdejší lidé bojovali na prohrané straně s meči v rukou prostě proto, že byli loajální šogunovi. Loajalita k firmě, to je něco u nás skoro neznámého.

Tenhle vlak nám ujel

Poslední a určitě ne nejméně důležitý faktor je důraz na kvalitu. Byli jsme v Chonburi v továrně, kde zmíněný fotoaparát Alpha 9 montují. Ukázali nám jen konečnou část výrobní linky. Jak obrobek putuje, podle mého pozorování každé páté jeho zastavení je kontrola funkčnosti a výrobních parametrů. A když je vše hotovo, pět procent hotových kusů jde znovu na kontrolu. Z hlediska ekonomického a výrobního je to zátěž. Ale ony ty japonské výrobky fungují… I když jsou třeba vyrobené v Thajsku.

Odnesl jsem si pocit, že tenhle vlak nám ujel a nelze ho chytit. Jsme individualističtí a loajalita nám chybí v genech. Ale má to i svoje výhody ve speciálních oborech high-tech. Tam pořád ještě lze svobodomyslnou a lehce ne ukázněnou vynalézavost uplatnit. Kéž se jí daří.

LN, 14.10.2017